Podle farářů obsahuje Bible zkušenosti víry člověka. Já se domní­vám, že obsahuje řadu dalších, pro člověka velmi cenných informací. Např. informaci o stvoření člověka. Podle Bible byl člověk stvořen tak, že Bůh do něho vložil čás­tečku svého ducha. Boží duch je věčný a proto člověk tímto způsobem stvoření získal věčný život a nemusí o něj nijak usilovat. Cesta spasení vedoucí k věčnému životu proto z tohoto důvodu neexistuje a člověk nepotřebuje žádného spasitele, který by pro něho věčný život získal. Odmítám všechna tvrzení apoštolů, kteří hlásají, že člověk získává věčný život jedině vírou v Ježíše Krista. Problematičnost těchto výroků apoštolů si dovoluji zpochybnit tímto odhadem: Když uvážím

• kolik lidí se po celý život obejde bez Boha,
• kolik lidí připouští existenci Boha, ale záležitosti vezdejšího života je tak zaměstnávají, že jim na Boha nezbývá čas,
• kolik lidí pravidelně nebo občas zajde do kostela,
• kolik lidí zůstane vyslechnutým kázáním nedotčeno,

vyjde mně z toho, že maximálně 5% lidí je schopno uvěřit učení Ježíše Krista. Je bodový zisk 5 bodů ze sta možných pro Boha přijatelný? Tvrdím, že není. Je možné jásat s apoštolem Pavlem těmito slovy: „Kde jest o smrti osten tvůj? Kde jest ó peklo vítězství tvé?“. Nebo podle novějšího překladu: „Kde je smrti tvé vítězství? Kde je smrti tvá zbraň?“. Když před smrtí je zachráněno jen 5 lidí se sta.

Získání věčného života skrze víru v Ježíše Krista je pro mne nepřijatelné též z toho důvodu, že kdyby tomu tak bylo, znamenalo by to, že Bůh stvořením člověka vyrobil zmetek, a toto jeho nepovedené dílo musí napravovat jeho Syn obětí na kříži. Ten, kdo tvrdí, že člověk může získat věčný život jen vírou v Ježíše Krista, současně tvrdí, že to, co stvořil Bůh je jen hromádka prachu. Kam se poděl Boží duch z člověka? Mohl člověk svým problematickým jednáním Božího ducha ze sebe vypudit? Faráři tvrdí, že ano. Mohl člověk znehodnotit dokonalé dílo svého Stvořitele? Může hrnec znehodnotit dílo hrnčíře?

Dokonalý Bůh nemůže stvořit nic nedokonalého. Člověk je dokonalé stvoření Boží, přestože jeho jednání je často velice problematické a dává nám ti­síce důvodů, abychom o tom pochybovali.

Bůh a člověk jsou jedno. Při stvoření člověka učinil Bůh podobný zázrak jako Kristus, když jedním chlebem nasytil tisíce lidí. Bůh, když vkládal do lidí svého ducha, jeho ducha neubývalo, protože jeho duch zůstával nerozdělený. Boží duch naplňuje celý vesmír, ale je stejný, jako před stvořením vesmíru a člověka. Celý vesmír je jeden nerozdělený celek, jedno jsoucno skládající se z mnoha různých buněk. Jednou takovou buňkou je člověk.

Oporu pro toto své tvrzení nacházím ve slovech J. Krista zapsaných u evangelisty Jana (Jan 17/20, 21), zejména v těchto slovech: "Prosím nejen za tyto, nýbrž i za ty, kteří pro jejich slovo věří ve mne: ať všichni jsou jedno; jako Ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak ať také oni jsou v nás ...".

Jednota člověka s Bohem je možná v Božím duchu takovým způsobem, že Bůh dá částečku svého ducha člověku a tím se člověk stane částí svého stvořitele. K této jednotě nedochází po přímluvné modlitbě J. Krista, protože tato jednota trvá od stvoření vesmíru a člověka a není omezena jen na ty lidi, za které se Kristus u Boha přimluví.

Vnucuje se otázka, proč Kristus mluví o jednotě Boha a člověka uvedenými slovy. Je to proto, že vykladači učení církve v době Kristově i dnes vysvětlují postavení Boha a člověka např. těmito slovy: "Mezi Bohem a člověkem je obrovská propast. Na jedné straně dokonalý, svatý, všemohoucí Bůh a na druhé straně nedokonalý, hříšný člověk, který si za své hříchy zasluhuje skončit v pekle." Lidé žijící v době J. Krista by sotva dovedli pochopit, že stejně jako Kristus i oni jsou částečky svého stvořitele a tedy, že o sobě mohou říci, že jsou jedno s Bohem.

Podobným způsobem Kristus vysvětluje svým učedníkům, že po smrti přijdou na stejné místo jako Kristus. Kristus ví, že by to těžko pochopili, proto jim říká, že toto místo pro ně on připraví. Ve skutečnosti nemá co připravovat, protože věčný příbytek u svého nebeského trůnu připravil pro všechny své děti jejich nebeský Otec.

O tom, že Bůh je ve všech lidech, mluví i apoštol Pavel těmito slovy: "Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech." (Efez 4/6).

Je možné toto tvrzení něčím doložit? Učedníci Ježíše Krista byli svým mistrem o této závažné skutečnosti poučeni. Svědčí o tom výrok apoštola Pavla zapsaný v (1 . Kor. 8/6), který zní takto: „Ale my máme jediného Boha Otce, z něhož všecko a my v něm“. Dalším důkazem jsou Kristova slova, kterými prohlašuje: „Já a Otec jsme jedno“ a tuto jednotu rozšiřuje i na své učedníky a jejich posluchače (Jan 17/20 – 24).

Bůh stvořil člověka k svému obrazu, a proto nijak neomezil jeho svobodu. Mnohému člověku v této souvislosti jistě napadne, že ničím neomezená svoboda není dobrá, protože se jí dá zneužít. Neomezená svo­boda znamená svobodu zabíjet, okrádat, znásilňovat a páchat jakékoli jiné zlo na svých bližních, zvířatech a přírodě. Bůh dává člověku možnost, aby se sám ze svého jednání poučil, co je dobré. Toto pouče­ní získává člověk působením Božího zákona příčiny a následků, který zajišťuje spravedlnost v mezilidských vztazích tak, že člověk pociťu­je důsledky zlého jednání, kterého se dopustil vůči svým bližním. Zjistí-li člověk, že se nachází v situaci, ve které se necítí dobře, kterou, kdyby měl možnost volby, by si nevybral, měl by se zamyslet nad tím, čím si tuto nepříjemnost vysloužil. Zákon příčiny a následků plní současně funkci soudce i vykonavatele důsledku.

Je-li nějaký stát terčem teroristických útoků, má jistě právo bránit se všemi prostředky, které uzná za vhodné. Vedoucí činitelé tohoto státu by si však měli uvědomit, že ani zlikvidováním všech te­roristů problém nebude vyřešen, pokud budou trvat příčiny jeho vzniku, protože v pozadí tohoto jevu není nic menšího, než fungování Božího zákona příčiny a následků.

Bůh neuvedl do činnosti žádný zákon zachycující signály vysílané člověkem jednajícím s Bohem. Člověk nemůže svým nedobrým jednáním nijak Boha ohrozit, ani mu uškodit. Proto fungování takového zákona není potřebné.