33. Proklatý

Čtenář Bible nemůže přehlédnout slovo „proklatý“ nebo proklínati. Tato slova jsou vkládána do úst Boha a najdeme je i ve výrocích apošto­la Pavla.

Vykladači Bible uvádějí, že slovo klatba má u všech semitských ja­zyků kořen „ch-r-m“, což znamená něco zasvěceného, oddaného božstvu, a je tím vyňato buď úplně nebo částečně z obecného užívání. Za „charam“ pokládají Arabové posvátné území v Mekce a Medině. I slovo harém arab­sky „charím“ souvisí s tímto kořenem a označuje místo přístupné pouze jeho pánu a eunuchům. Ostatním mužům bylo zakázáno.

U Izraelců a Moábanů kořen „ch-r-m“ znamenal převážně naprosté zničení. Překladatelé Bible (starší překlad) překládají toto slovo „vyhladit“, „zmordovat“. To, co bylo „chérem“ – proklaté, muselo být zničeno, neboť bylo ohavností Hospodinu a mohlo nakazit všechen lid ne­jen prokletím, ale i bezbožností.

Nejčastěji bylo „chérem“ – prokletí praktikováno ve válce. Rozezná­valy se tři stupně tohoto druhu prokletí.

  1. Úplné zničení všeho a všech ohněm a mečem. Uchování něčeho z toho, co bylo takto proklaté, mohlo přivodit prokletí na celý Izrael. Takto byla vyhubena města. Jabes Galád, Jericho, Amalechilští, potomci Chamovi a Gedorovi. Vyhlazení Kananejských je vysvětlováno jako děkovná oběť Hospodinu za pomoc ve válce. Války, byly považovány za boje Hospo­dinovy a vyhlazení nepřátel Izraelových bylo vyhlazením nepřátel Božích.
  2. Druhým, mírnějším stupněm prokletí bylo, když mu propadli pouze muži, částečně též ženy a děti, zatím co dobytek a jiná kořist se stala majetkem vítězů.
  3. Nejmírnějším stupněm válečného prokletí je vyhubení pouze mu­žů. Vzhledem k tomu, že zlato, stříbro a jiné kovy, jsou ohněm nezniči­telné, měly být uloženy, ve svatyni.

Toto prokletí bylo ve starém Izraeli rozšířeno i na osady a města izraelská, která se provinila modlářstvím. Skutečnost, že toto Boží na­řízení se později změnilo v příkaz k vyloučení z pospolitosti izraelské­ho lidu, svědčí o tom, že o jeho správnosti a nepřiměřené tvrdosti byly pochybnosti i u činitelů církve, kteří o těchto věcech rozhodovali. Lidé se v tomto případě opovážili změnit Boží nařízení, které se jim zdálo nepřiměřeně kruté. Vnucuje se otázka – je možné, aby se dokonalý Bůh projevoval větší krutostí než nedokonalý člověk? Má Bůh, kterého se jakékoli činy člověka nemohou nijak dotknout, důvod trestat člověkovu neposlušnost? Je možno krutost Boha zdůvodnit nevyzpytatelností jeho povahy?

Vykladači Bible k tomuto problému uvádějí: „V době Ježíšově patřilo prokletí k druhému ze tří stupňů vyloučení z pospolitosti izraelské.“

  1. Prvním stupněm bylo vyloučení na 30 dní. Toto prokletí mohl uložit každý kněz, zastávající soudcovský úřad. Provinilec směl do chrámu, ale musel zůstat pouze v nádvoří pro pohany a nikdo se mu nesměl přiblížit více než na vzdálenost dvou metrů. Člověka napadne, že tento provinilec by měl být nějak výstražně označen, aby se ostatní členové pospolitosti neprovinili nevědomky tím, že by se k němu přiblížili na menší než výstražnou vzdálenost.
  2. Druhým stupněm prokletí bylo vyloučení z náboženské pospoli­tosti navždy. Toto prokletí mohl vyslovit pouze desetičlenný soudní sbor. Prokletí bylo provázeno zlořečením a vyhlašováno za zvuku trub. Takto prokletý člověk se stal nábožensky i společensky bezprávným.
  3. Třetím stupněm prokletí bylo „zavržení“. Mohla jej vyslovit jen nejvyšší rada. Bylo to vymazání ze seznamu náboženské obce. Jméno takto postiženého smělo být vysloveno jen s hrůzou a kletbou. Mělo být úplně zapomenuto. Připomíná to poměry v Sovětském svazu za krutovlády J.V. Stalina, kdy jména lidí, které zatkla tajná policie a zmizeli v koncentračních táborech, se neodvážil nikdo z jejich známých vyslo­vit.

Už jsem se na jiném místě vyjádřil k proklínání apoštola Pavla, považuji však, za vhodné, říci k tomu ještě pár slov. Pavlovo prokletí zní: „… kdo nemiluje Pána, ať je proklet! (1. Kor. 16/22). Toto jeho proklínání si nedovedu vysvětlit jinak než tak, že povinností pravověrného Izraelce bylo veřejně odsoudit všechno, co nebylo ve shodě se zásadami jediného pravého náboženství, čímž se rozumělo náboženství vyvoleného Božího národa. Tím byl Izrael Staré smlouvy a později Iz­rael Nové smlouvy. Domnívám se, že v pozdější době se tato zásada v křesťanské církvi neuplatňovala.

Nemohu se zbavit dojmu, že tato povinnost veřejného prokletí byla pro Pavla nepříjemnou povinností a myslím si, že o správnosti to­hoto prohlášení měl pochybnosti. Doložil bych to těmito jeho slovy zapsanými (Řím. 9/2), „… Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím. Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouva s Bohem, jim je svěřen zá­kon i bohoslužba i zaslíbení, jejích jsou praotcové, z nich rodem po­chází Kristus.“ Pavel těžce nese, že vyvolený Boží lid nepřijímá Kris­tovo evangelium tak, jak by si to podle jeho názoru zasluhovalo. Uvědo­muje si též důsledky, která z toho plynou.

Ježíše nepřekvapuje nepřijímání jeho evangelia vyvoleným Božím národem. Vyjadřuje se o tom těmito slovy: „(Mat. 8/11-12) Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat a Abrahamem, Izá­kem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy.“

Proklínáni těch, kdo uctívají jiné bohy a jednání s nimi jako s proklatými, nemohu považovat za nařízení skutečného Boha. Do jakých extrému toto proklínání zachází, možno ukázat na případu krále Achaba. Prorok Hospodinův mu sděluje rozhodnutí Boha těmito slovy: „(2. Král. 9/7-8) Vybiješ dům svého pána Achaba. Tak pomstím prolitou krev svých proroků i krev všech Hospodinových služebníků, již prolila Jezábel. Celý Achabův dům zahyne. Vyhladím z Achabova domu toho, jenž močí na stěnu.“

Močící na stěnu musí být zabit, protože jeho pán nedbal zákonů a zvyků izraelských. Počínal si jako orientální despota, který představo­val zástupce božstva na zemi, proto svrchovaně rozhodoval i o otázkách náboženských. Zachoval při životě, přes výstrahu prorokovu syrského krá­le Benadada. Kvůli své manželce Jezábel, dceři krále sidonského, dal po­stavit chrám pro boha Bále a háj ke cti bohyně Astaroty. Proto prorok Eliáš předpověděl záhubu celé jeho rodiny.

Co má společného s tímto prokletím pes královské rodiny? Za co je trestán prokletím? Zato, že se od svých pánů nakazil uctíváním cizích bohů tak, že zapomněl, jak se správně močí na stěnu ke cti a slávě je­diného pravého Boha?
Je mně známo, že podle tradičního výkladu je slovy „močící na stě­nu“ označován muž. Domnívám se však, že Boží příkaz „vybiješ dům svého pána Achabe“ nebo podle staršího překladu „zmorduješ dům Achaba pána svého“ je širší a je možné, aby byl vykládán netradičně.

Nikoho nenabádám k tomu, aby slovům zapsaným v Bibli týkajícím se proklínání a prokletí nevěřil. Já však tato slova za slova Boha ne­považuji. Proklínání, které je prohlášeno za nařízení Boha, ospravedl­ňuje kruté zacházení člověka s člověkem a vybízí ho k tomu, aby igno­roval přikázání skutečného Boha, který říká: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého …“. Jsem si vědom toho, že láska se nedá vynutit ani nařízením Boha. Ale projevy soucitu a milosrdenství k ne­příteli jsou podle mne blíže Kristovým slovům „miluj i své ne přátele“. Není mně známo, jakou mezinárodní dohodou je upraveno zacházení s vá­lečnými zajatci. Vím jen, že taková dohoda existuje, a to, co vím o je­jím obsahu, mne přesvědčuje o tom, že má zaručit mnohem humánnější za­cházeni než jaké nařizuje dokonalý Bůh v knize, která se nazývá Písmo svaté.

V souvislosti s proklínáním a přísaháním je vhodné zmínit se o proklínání a přísahání apoštola Petra, o kterém se píše v evangeliu s. Matouše (Mat. 26/73-74): „Ale zakrátko přistoupili ti, kdo tam stáli a řekli Petrovi: Jistě i ty jsi z nich, vždyť i tvé nářečí tě prozra­zuje. Tu se začal zaklínat a zapřísahat, řka: Neznám toho člověka.“

Aby, se vyhnul trestu a dodal svým slovům, kterými zapíral známost s J. Kristem, větší věrohodnosti, odhodlal se Petr k zaklínání a křivé přísaze. Dobře věděl, že mu zákon křivě přísahat zakazuje, protože porušení přísahy, stejně jako křivá přísaha, bylo považováno za urážku Boha. Mimo to se věřilo, že nesplnění přísahy nebo křivá přísaha narušuje sílu duše přísahajícího. Kristus učil své učedníky, že účastníci království Božího nepotřebují svá slova stvrzovat přísahou. Trest za křivou přísa­hu nebyl vykonáván lidmi, byl přenechán Bohu.

Všechno toto apoštol Petr riskoval, ale strach z trestu světské vrchnosti u něho v té chvíli převládl. Vykladači Bible zhodnotili toto Petrovo jednání těmito slovy: „Petr je smutným dokladem křivé přísahy.“

Copyright © 2009 Josef Kučera, všechny práva vyhrazena. Created by cloveknehresi.cz