Na úvod pojednání o této věci považuji za vhodné citovat tato slova z biblického slovníku: „Chronologii pro dobu od Adama po vyjití z Egypta vůbec nelze stanovit.“ (Biblický slovník autor Adolf Novotný, vydalo nakladatelství Kalich v roce 1955, strana 1393.) Jinak řečeno o tom, jak a proč Izraelci emigrovali do Egypta a proč se v Bibli o nich mluví jako o otrocích, nevíme vůbec nic. Sporná je i otázka, zda do Egypta emigroval celý Izrael, nebo jen jeho část.

V biblickém slovníku si můžeme o tom přečíst tato slova: „Někteří badatelé usuzují na možnost pobytu jen jednoho nebo dvou kmenů v Egyptě jako představitelů celého duchovního souručenství všech 12 kmenů. Ostatní prý zůstali v Palestině. A druhý citát ze stejného pramene zní takto: „Do Egypta se dostala zřejmě jen část pozdějšího Izraele, patrně jen kmen Josef, ale celý Izrael považoval podání o egyptském pobytu a východu z něho za společnou minulost.“ Jaká je to společná minulost, která nemá nic společného s realitou?

O obyvatelích země zaslíbené se před bitvou Bůh vyjádřil takto: „ A dá je Hospodin Bůh tvůj tobě, abys je pobyl, jako proklaté vypleníš je, nevejdeš s nimi v smlouvu, aniž se slituješ nad nimi. Nikoli nespřízníš se s nimi. Dcery své nedáš synu jejich a dcery jejich nevezmeš synu svému. Jsou to slova skutečného Boha? Skutečný Bůh říká nezabiješ, milovati budeš bližního svého jako sebe samého. /3. Mojžíš. 19/18/. Tvůj bližní, který uctívá jiného boha, není proklatý ani pro tebe, ani pro skutečného Boha. Každý člověk byl stvořen jediným skutečným Bohem k jeho obrazu. Bůh miluje každého člověka a každý národ, nerozděluje lidi a národy na vyvolené a proklaté. Kristus říká, milujte i své nepřátele.

Bůh, který přivedl svůj vyvolený lid do země zaslíbené, mu neprospěl tím, že mu přikázal jednat s národem bydlícím v zemi zaslíbené, jako s proklatým. Zákon skutečného Boha nemohl udělat nic jiného, než vytvořit někdy v budoucnosti situaci, kdy bude s vyvoleným národem jednáno jako s proklatým.

Pokusíme-li se zjistit, jak souvisí události popsané v tomto mo­delovém příběhu s historickými událostmi té doby, zjistíme toto:

1. K uvedeným událostem mělo dojit přibližně kolem roku 1200 před n.l.
2. Je těžké odpovědět na otázku, kdy byla sepsána ta část Bible, která popisuje vyvedení vyvoleného lidu Božího z Egypta, včetně vydáni Desatera Božích přikázání. Ani odborníci nenacházejí dosud jednoznač­nou odpověď. Jeden vykladač Bible o této otázce píše: „Teprve po zajetí Baby­lonském (roku 597 př.n.l., návrat ze zajetí roku 539 př.n.l.) když zdecimovaný a duchovně oslabený Izrael budoval svou novou existen­ci, použil k tomu všeho náboženského podání, které se zachovalo, a utřídil je v jeden celek. Má se za to, že kniha zákona Mojžíšova, kte­rou četl Ezdráš v Jerusalemě asi roku 444 př.n.l. (Kniha Nehemiášova, kapitola 8), byl již Pentateuch (5 knih Mojžíšových) zhruba v té po­době, kterou máme dnes. Od údajného exodu Židů z Egypta, do sepsání té části Bible, kte­rá tyto události popisuje, uplynulo více než 700 let. Jak věrohodně mohou být popsány události s odstupem 700 let.
3. Do dnešního dne nebylo prokázáno, že na území Egypta žila v té době početná národnostní menšina židovských kmenů.
4. Velké pochybnosti jsou o vůdci této národnostní menšiny, Mojžíšovi.
5. Cílem cesty „vyvoleného lidu Božího“ vedeného do země zaslí­bené, byla země Kanaán. Nic nedokazuje, že Izraelská vojska vojensky dobyla Kanaán v té době.
6. Podle izraelského vědce I. Finkelsteina se kolem roku 1200 př.n.l. usadili v Palestině zajordánští pastýři ovcí, kteří si posta­vili horské osady a žili v míru s obyvateli Kanaánu.

Vnucuje se otázka, jak důvěryhodně působí zkušenosti víry člověka, které nemají nic společného se skutečnými událostmi? Je správné vydávat vymyšlené příběhy za zkušenosti víry člověka v knize, která je považována za Písmo Svaté?

Prvním městem, které Izraelci pod vedením Mojžíšova nástupce Jozua dobyli, bylo město Jericho. Podle Bible se Božím zásahem měly hradby města rozpadnout a lidu Božímu tak bylo usnadněno jeho obsazení. Nejnovější archeologické výzkumy s použitím moderních přístrojů a metod zkoumání svědčí o tom, že asi 150 roků před údajným obsazením této země se zde vyskytovalo silné zemětřesení, které se několikrát opakovalo. Toto zemětřesení rozbořilo nejen hradby, ale i domy Jericha a tato oblast se téměř vylidnila. Zůstaly zde jen kočovné kmeny, které bydlely převážně ve stanech.

Podle knihy Jozue obsadil Izrael zemi jednotným soustředěným náporem. Avšak již v Bibli najdeme mnoho záznamů o tom, které jsou s tímto tvrzením v rozporu. Opět cituji z biblického slovníku: „Další zprávy v knize Soudců i tradice obsažené v jiných knihách Starého zákona spolu s nálezy archeologickými svědčí o tom, že Izrael pronikal do země zaslíbené jen pomalu a postupně. Polokočovné kmeny někde bez boje obsazovaly opuštěné nebo řídce zalidněná území.

Tato slova potvrzují to, že Izraelci nemuseli vraždit obyvatele země, jak jim to nařizoval jejich Bůh. O tom, že Izrael ignoroval krutá nařízení svého Boha, svědčí i tato slova badatelů. „Izrael přijal po usazení v zemi Kananejské nářečí místního obyvatelstva. Jazyk předexilního Izraele byl tudíž shodný s jazykem kananejského obyvatelstva Palestiny.“ Kdyby podle příkazu Boha původní obyvatelstvo vyvraždil, nemohl by převzít jejich jazyk.

Izraelce, prchající z egyptského otroctví, nelze považovat za bojeschopnou armádu, v jejichž možnostech bylo bořit hradby měst a vítězit nad dobře vyzbrojenými a vycvičenými armádami. Ještě 150 roků po údajném příchodu do země zaslíbené neměl Izrael stálou armádu. Začal ji vytvářet až v době královské za prvního krále Saula. Ovládnutí země dosáhl až král David asi 180 roků po údajném příchodu Izraele do země zaslíbené.

Německý egyptolog Rolf Krauss dospěl po dvaceti letech bádání k názoru, že biblický Mojžíš byl syn faraona Sethose II., který se pokusil sesadit z trůnu svého otce. Podle prof. Krausse se jmenoval Amenmesse. Amenmesse s podporou nubijských kmenů provedl státní převrat a obsadil jižní polovinu země. V Thébách se dal korunovat na krále. Otec a syn vedli spolu 4 roky krvavé boje, než se otci podařilo zvítězit.

Důkazy o pobytu Izraelců v Egyptě hledal i německý egyptolog Edgar Pusch. Překopal celý areál bývalého faraonského sídla a nenašel tam ani nejmenší stopy po hebrejských dělnících, kteří tam měli být údajně nasazeni na práci jako zajatci.

V biblickém slovníku se o Mojžíšovi dočteme toto: „Podati historický obraz působnosti a života Mojžíšova je nesnadné, ješto nám chybějí přímé prameny. Z doby Mojžíšovy přímo nemáme ničeho.“

Není to trochu málo o člověku, jehož slova jsou základem Starého Zákona, který je jedním z pilířů učení vyvoleného lidu Božího, za který se považují jak Izraelci, tak i křesťané? Zprávy čerpané z jediného pramene, které nelze konfrontovat a ověřit z pramenů jiných, se obecně považují za málo věrohodné nebo dokonce nevěrohodné. Moji nedůvěru vzbuzuje, že jeho prostřednictvím Bůh údajně oznámil, že vydává zákon, který je povinen respektovat každý Izraelec a současné řekl, že považuje Izrael za svůj vyvolený lid. Obě tyto skutečnosti zpochybnil J. Kristus.

Mojžíš mimo jiné Izraelcům tlumočí údajné Boží nařízení týkající se obětí. V prvních sedmi kapitolách 3. knihy Mojžíšovy podrobně popisuje, jak si Bůh přeje, aby mu Izraelci přinášeli oběti. Když však konfrontujeme toto nařízení s výrokem Boha, který nám tlumočí prorok Jeremiáš, čeká nás překvapení. Výrok Boha zní takto: „Nebo jsem nemluvil s otci vašimi, aniž jsem jim přikázal o obětech a zápalech. (Jeremiáš 7/22).

Někdo tady lže, a já si myslím, že Bůh to není.