Kdo uvěřil evangeliu J. Krista, byl přijat jako člen církve Kristovy absolvováním obřadu nazvaného křest. Odborníci říkají, že křtem byl včleněn či vštípen v Krista jako roub do vinného kmene.

Na otázku, zda vírou ve věčný život skrze J. Krista vytváří člověk novou skutečnost nebo bere na vědomí skutečnost již existující, je možno odpovědět takto: Vírou může člověk tvořit, nové skutečnosti i nové věci, ale v tomto případě bere na vědomí skutečnost již existující, kterou vytvořil Bůh tím, že učinil člověka částí své bytosti a svého života. Víra ve věčný život skrze J. Krista je předstupněm víry v to, že člověk žije věčný život jako buňka bytosti svého Stvo­řitele. Kristus mu to napovídá těmito slovy: „Já a Otec jsme jedno a vy jste moji bratři a sestry.“ Je-li člověk jedno s Kristem a Kris­tus s Bohem, potom je i člověk jedno s Bohem, který je věčný život.

Víra ve věčný život skrze J. Krista má jeden háček. Je to víra v někoho, kdo se narodil jako člověk, žil jako člověk a zemřel jako člověk. Aby tato víra dostala rozměr přesahující život člověka, je nezbytné doplnit ji ještě vírou ve zmrtvýchvstání J. Krista. Kdo věří, že žije jako částečka svého Stvořitele, pro toho otázka zmrt­výchvstání Krista pozbývá svou závažnost.

Existuje i názor, že Kristus byl za svého života považován za proroka, to je za smrtelného člověka. Syna Božího z něj udělal až koncil v Nikai (roku 325n.l.) iniciovaný římským císařem Konstantinem Velikým, který usoudil, že je potřeba v říši sjednotit uctívače slunce a křesťany. Podle mého názoru se synové a dcery boha nerodí jako výsledek hlasování na koncilech.