Po zničení Sodomy a Gomory byla v oněch končinách země velká nouze o muže. Rodu Božího oblíbence, Lota, hrozilo vyhynutí. Jeho dvě dcery, které jediné, spolu se svým otcem přežily zničení Sodomy a Gomory, zhodnotily situaci takto: „I řekla prvorozená k mladší: Otec náš jest již starý a není žádného muže na zemi ješto by „všel“ k nám podle obyčeje vší země. Pojď, dejme píti otci našemu vína a spěme s ním, abychom zachovaly z otce našeho símě“ (1. Mojž. 19/31,32)

Pokud jde o sexuální styk člověka a jeho pohlavní orgány, Bůh po vyhnání člověka z ráje, se drží zásady, nepojmenovávat věci pravými jmény. Pro sexuální styk vymyslel dvě po jmenování. První z nich je „poznat“ ženu. Příkladem je (1. Mojž. 4/1), kde čteme: „Adam pak poznal ženu svou Evu, kterážto počavši, porodila Kaina.“ Druhým pojmenováním této činnosti člověka je „vejíti k ženě“. Pro pohlavní orgány vy­myslel Bůh rovněž pojmenování, které se obvyklému názvu vyhýbá. Toto pojmenováni je „hanba člověka“.

Člověk pro toto jednání Boha, který je stvořitelem člověka, nachází těžko vysvět­lení. Bůh postavil naše prapředky do ráje nahé. Z toho lze usuzovat, že žádnou část těla člověka nepovažoval za takovou, která by mohla pohoršovat jeho bližní. Po vyhnání člověka z ráje se tento Bůh chová, jako kdyby se styděl za to, že vybavil člověka geni­táliemi. Vysvětlení by mohlo být v tom, že se takto chová dvojník skutečného Boha nebo bůh trpaslík.

Pohlavním stykem se svým otcem se Lotovy dcery dopustily činu, který Bůh přísně zapovídá. (3. Mojž. 18/7) „Hanby otce svého a hanby matky své neodkryješ“. A v závěru kapitoly, ve které dává svému lidu ponaučení, jak se má správně chovat, čteme: (3. Mojž. 18/29) „Nebo kdo by koli dopustil se některé ze všech těch ohavností, duše zajisté, kteréž by činily to, vyhlazeny budou z prostředku lidu svého.“ Z toho pozná­váme, že jde o zpřísnění přikázání skutečného Boha, bohem trpaslíkem.

Výsledkem tohoto zakázaného činu Lotových dcer bylo toto: (1. Mojž. 19/36-38) „A tak počaly obě dcery Lotovy z otce svého. I porodila prvorozená syna a nazvala jméno jeho Moáb; onť jest otec Moábských až do dnešního dne. I mladší také porodila syna a nazvala jméno jeho Ben Ammon; onť jest otec Ammonitských až do dnešního dne.“

Jsem si vědom toho, že odbornici mohou namítnout, že v době, kdy žily Lotovy dce­ry, ještě nebylo vydáno Desatero. Vzniká otázka - jaká přikázání platila před vydáním Desatera? Židé pokládali za předchůdce Desatera „tři Noemova přikázání“. Tato přikázání stanovil Bůh ve smlouvě, kterou uzavřel po potopě s Noé. Byla to tato přikázání:

1. zdržovat se požívání krve,
2. nezabiješ člověka,
3. dodržovat stvořitelský příkaz Boží.

Třetí Noemovo přikázáni je nejasné. Někteří vykladači Bible odkazuji na slova uvedená v 1. Mojž. 9/4-6. V těchto verších však není nic jiného než to, co se uvádí jako první a druhé přikázání. Rozumí-li se stvořitelským příkazem Boha příkaz k roz­množování lidí, je to přikázání, které může člověk splnit bez nejmenších obtíží, protože tento příkaz má zakódován v buňkách svého těla.
Jeden vykladač Bible k tomuto problému uvádí: „Noemova tři přikázáni byla rabíny rozmnožena na sedm přidáním těchto zákazů:

1. rouhání,
2. modlářství,
3. smilstva,
4. loupeže.“

Z toho poznáváme, že činitelé církve považovali zmíněná tři Boží přikázání za nedostatečná. Proto je rozšířili o další čtyři, aby společnost té doby mohla postiho­vat delikventy, kteří se proti nim proviní. Je možno tato čtyři rabínská přikázání po­važovat za přikázání Boží? Lotovy dcery nebyly za svůj čin nijak potrestány. Z toho lze odvodit, že se proti v té době platným Božím přikázáním, neprovinily.

Při vyhnání člověka z ráje Bůh ničím neomezuje jeho chování. Nevydává člověku žádná přikázání, která by měl pod hrozbou trestu dodržovat. Člověk může plně užívat Bohem dané svobody, včetně jejího zneužíváni. Po nedlouhé době hodnotí Bůh počínání člověka těmito slovy: „Země je plná lidského násilí.“ (1. Mojž. 6/13).

Kdo měl moc, jednal se svými bližními jako s bezcennými tvory. Bůh lidem tvrdými slovy připomíná, že žádný člověk není pro svého stvořitele bezcenný. Smlouva, kterou Bůh uzavřel po potopě s Noé, je velice zajímavá. Bůh se v ní zavazuje, že už nikdy nevyhubí tvorstvo země a člověk by měl vzít na vědomí upozornění Boha, že za své zlé jednání se svými bližními pocítí důsledky. Ukazuje mu to na tom nejdrastičtějším při­kladu, na zabití člověka. Říká mu to těmito slovy: (1. Mojž. 9/6) „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude člověkem prolita, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.

V tomto druhém přikázání Bůh poprvé seznamuje člověka s působením zákona příčiny a následků. Člověk za své nedobré jednání se svým bližním nebude potrestán Bohem, ale člověkem. Mezi řádky tohoto přikázání je možno vyčíst, že Bůh člověku současně sděluje: „Mne se tvé jednání nemůže nijak dotknout, proto se mnou můžeš jednat jak se ti zlíbí, ale tvého bližního se tvé jednáni dotýká, proto vem na vědomí, že za své zlé jednání se svým bližním pocítíš důsledky.“ Lidé slova Boha zapsaná v této části Bible nepochopili a myslím si, že je ani ve svém životě nerespektovali. Je tomu tak pravdě­podobně proto, že byli vedeni k tomu, aby se báli Boha. Bát se odplaty člověka je tolik neznepokojovalo. Uniklo, jim však, že na odplatu, které se jim dostane skrze člověka, je upozorňuje Bůh a měli si domyslet, že Bůh zařídí všechno potřebné pro to, aby se jeho slovo splnilo. Kdyby lidé vzali tato slova Boha vážně, vyhnuli by se v životě mnoha nepříjemnostem a jinak by též vypadaly dějiny národů, které o sobě říkají, že uctívají jediného pravého Boha, a řídí se tím, co je zapsáno v Bibli.

Když porovnáme smlouvu, kterou uzavřel Bůh s Noé se smlouvou, kterou uzavřel s Mojžíšem, vidíme, že se jedna druhé ani trochu nepodobá. V přikázáních, která jsou součásti Mojžíšovy smlouvy, zakazuje Bůh člověku mimo jiné uctívat jiné Bohy. Je možné, že v době kdy žil Noé, Bohu uctívání jiných bohů nevadilo? Skrze Mojžíše nařizuje Bůh lidem světit sobotu. Může Bůh utrpět nějakou újmu tím, když lidé nesvětí sobotu? Při vyhlašování Desatera Bůh současně lidem nařizuje, aby mu postavili oltář a oběto­vali, na něm oběti. Proč Bůh něco podobného nepožadoval při uzavření smlouvy s Noé?

Jednu věc mají obě smlouvy společnou. V žádné z obou smluv není stanoven Boží trest za nedodržování ustanoveni smlouvy. 0 Božím trestu mluví vykladači Bible, kteří slova zapsaná v 1. Mojž. 2/17 vykládají tak, že odplata za hřích je smrt. Tito vykladači Bible a hlasatelé „pravého náboženství“ by si měli uvědomit, že současně říkají: „Aby Bůh mohl být šťastný, potřebuje vidět, jak se hříšný člověk smaží v pekle.“ Na jejich námitku, že Bůh člověku hříchy odpouští za oběť J. Krista, odpovídám: Tím současně říkají, že k tomu, aby Bůh mohl být šťastný, potřebuje vidět svého Syna při­bitého na kříži za hříchy člověka.“

Není náhoda ani nedopatření, že smlouvy uzavřená mezi Bohem a lidmi neobsahuji sankce za jejich nedodržování. Bůh nemůže nedodržováním smlouvy utrpět žádnou újmu. Bůh člověku mezi řádky uvedených smluv říká asi toto: „Mé děti, budete-li dodržovat ustanoveni těchto smluv, budete žít šťastně. Budete-li je ignorovat, budete v životě prožívat mnohá trápení.“