Autoři Nového Zákona vynaložili velké úsilí na to, aby dokáza­li, že Nový Zákon je organickou součástí Starého Zákona, a že Bůh v Ježíši Kristu splnil to, co svému, vyvolenému lidu slíbil. Domní­vám se, že v Novém Zákoně je mnoho slov, která toto zpochybňují. Především je to skutečnost, že vyvolený lid Boží ve své drtivé vět­šině nepřijal J. Krista jako mesiáše. Funkcionáři církve ho prohlá­sili za podvodníka a rouhače a jako rouhače ho také odsoudili.

Tvrdím, že Bůh neměl žádný důvod k tomu, aby svůj vztah k člo­věku a člověka k jeho bližním upravil zákonem. Desatero považuji za otcovské rady do života, které Bůh dává svým dětem. Jak mohu dokázat, že se nemýlím a nehlásám nepravdu? Rukolapné důkazy předložit nemohu, protože toto se nedá rukama ohmatat. Mohu jen připomenout, co o tomto problému říká apoštol Pavel. V 7. kapitole své epištoly k Římanům si tento apoštol dělá velké starosti s tím, co pro člověka znamená vy­dání Božího zákona, a jak obtížně může člověk tento zákon naplnit. Dochází k chmurnému závěru, když říká: „přikázání, které mělo být k životu, jest mi k smrti“. Ale tentýž apoštol na jiném místě Bible (Řím 13/8-10) vyslovuje mnohem optimističtější názor těmito slovy: „Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil zákon.“ Vždyť přikázání nezci­zoložíš, nepožádáš a kterákoli jiná jsou shrnuta v tomto slovu: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“. Láska neudělá bliž­nímu nic zlého. Je tedy láska naplněním zákona.

Z tohoto Pavlova výroku se dá odvodit tento závěr. Jestliže člo­věk milováním svého bližního naplňuje v plném rozsahu ustanovení zá­kona, vyplývá z toho, že ve vztahu k Bohu mu zákon žádnou povinnost neukládá.

Řekl jsem to hned na začátku a dá se to doložit i Kristovým vý­rokem, kterým odpovídá na dotaz – „co má člověk dělat, aby dosáhl věč­ného, života?“ Kristus jako odpověď jmenuje jen přikázání upravující vztah člověka k jeho bližním. Je možné namítnout, že na jiném místě jako odpověď na stejnou otázku uvádí i přikázání upravující vztah člo­věka k Bohu, to je povinnost milovat nejen bližního, ale i Boha. Proto je možno říci, že si člověk může vybrat, co platí. Podle mne platí „miluj svého bližního“, protože Bůh může existovat i bez lásky člověka. Existoval bez ní před stvořením vesmíru a člověka. Lásku člověka si nevynucuje zákonem. Člověk bez lásky Boha existovat nemůže, protože láska Boží je počátkem a příčinou jeho existence. Člověk, který si to uvědomuje, nemůže Boha nemilovat i když mu to žádný zákon nepřikazuje. Kdo Boha ignoruje, škodí sám sobě a sám se tímto způsobem trestá. Bůh nemá žádný důvod trestat člověka za to, že nemiluje svého stvořitele.

Skutečnost, že Bůh nevydal pro člověka jiný zákon než zákon příčiny a následků potvrzují i tato slova J. Krista: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mat. 7/12).

Kdo tvrdí, že Bůh vydal zákon, kterým člověku nařizuje, aby Boha miloval, dělá z Boha hlupáka, protože jen hlupák si mysli, že láska se dá vynutit zákonem.