Obvykle nám vykladači Bible tvrdí, že naši prapředkové byli vyhná­ni z ráje za nedodržení Božího zákazu – nejíst ovoce ze stromu poznání. Skutečnost je však jiná. V Bibli je zapsáno, že v ráji byly dva stromy, o kterých si Bůh nepřál, aby člověk jedl jejich ovoce. Byl to strom ži­vota a strom vědění dobrého a zlého. Nedodržení zákazu nejíst ovoce ze stromu vědění dobrého a zlého zhodnotil Bůh takto: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu ži­vota, jedl a byl živ navěky. Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat.“ (1. Mojž.. 3/22, 23). Z to­ho usuzuji, že Bůh byl ochoten riskovat, že člověk nedodrží zákaz jedení ovoce ze stromu poznání, není však ochoten riskovat, že pojí ovoce ze stromu života, protože si nepřeje, aby získal věčný život.

A nyní si proti tomu postavme výrok zapsaný v Novém Zákoně (Jan 3/16): „Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby ten, kdo věří v něho nezahynul, ale měl život věčný.“ To, co Bůh člověku při vyhnání z ráje odpírá, to mu v Novém Zákoně nabízí. Posílá J. Krista na Golgotu, aby svou obětí získal pro člověka věčný život. Nebylo jednodušší dovolit člověku pojíst ovoce ze stromu života v ráji? Takové řešení bylo podle autorů Bible příliš jedno­duché, a málo dramatické.