Lidé tohoto světa jsou ti, kteří jsou spokojení se stavem věcí, tak jak jsou. Ve státě, ve světě, v církvi, v zaměstnání apod. Jsou to lidé poslušní, vděční za to, že důležité věci za ně rozhodne někdo jiný, že jim k věření nebo k odsouhlase­ní předloží hotové věci, nevyžadující lopotné zvažování pro a proti, a nesnadné roz­hodování pro to, či pro ono. Jsou to ti poslušní, kteří byli přivedeni do země zaslíbené. Jsou to ti prozíraví funkcionáři církve, kteří rozhodli, že je užitečné, aby jeden člověk (ježíš Kristus) umřel za lid. Jsou to ti poslušní členové křesťanských církví a poslušné křesťanské církve, kterým nevadí, že člověk získává věčný život za život nevinného, kterým nevadí, že Bůh, který jim věčný život za tuto cenu daroval, je největší pokrytec ve vesmíru, protože vede lidi k tomu, aby si navzá­jem odpouštěli, ale sám lidem jejich hříchy odpustit nedovede. Jsou to ti činitelé křesťanských církví, kteří při uctívání tohoto boha jsou ověšeni symboly kříže, a tento symbol krutosti a netolerance vydávají za symbol nekonečné lásky boha.

Lidé, kteří nejsou z tohoto světa hledají pravdu o Bohu a o člověku. Toto je­jich hledání je u nich na prvním místě ve všem jejich snažení a v poznané pravdě jsou odhodláni stát, za jakoukoli cenu. V dávné minulosti takovými lidmi byli ti příslušníci izraelského národa, kteří když zjistili, že zemi zaslíbenou, do které je vedl jejich bůh, mohou získat jen za cenu, že vyvraždí všechny její obyvatele, dali bohu najevo  že za tuto cenu ji nechtějí. Vyvraždit je bůh nařizoval proto, že jim neustále opakoval, že největší nebezpečí jejich života je nakazit se uctívá­ním cizích bohů. Oni však poznali rozpor ve slovech boha, který jim dal přikázání „nezabiješ“ a přikazoval milovat svého bližního jako sebe samého (3. Mojž. 19/18) a současně jim nařídil vyvraždit všechny obyvatele země zaslíbené.

Proto se rozhodli, že se vrátí zpátky do Egypta. Opovážlivost rebelantů boha tak rozzuřila, že se rozhodl zlikvidovat je morem. Mojžíš mu to rozmluvil s odůvod­něním, že by upadl v posměch Egypťanů, kteří by si řekli, že nemohl uvést lid do země, kterou jim zaslíbil, a proto je zmordoval na poušti. A protože tento bůh je dbalý své dobré pověsti, souhlasil s Mojžíšem, že je nezlikviduje hned, ale bude je vodit po poušti tak dlouho dokud bude živ poslední rebel.

Lidé, kteří nejsou z tohoto světa, jsou ti, kteří dovedou říci, že nechtějí získat věčný život za cenu oběti nevinného. Jsou to ti, kteří vědí, kdo jsou a zna­jí též svého skutečného Boha, nebeského Otce. Tito lidé vědí, že pokud se proviní proti svým bližním, Boží zákon zařídí, aby se jim dostalo spravedlivé odplaty. Ale též vědí, že Bůh jim žádné hříchy nepočítá. Vědí, že Bůh miluje všechny lidi bezpodmínečně, proto k získání věčného života nepotřebuje člověk krvavou oběť spa­sitele.

O těchto věcech mluví evangelista Jan, když tlumočí Kristova slova (Jan 17/ 14-25) „Já jsem jim dal tvé slovo. Svět jich nenáviděl, poněvadž nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa, nežádám, abys je vzal ze světa, ale abys je uchoval zlého. Ze světa nejsou, jako já nejsem ze světa. Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, i já jsem je poslal do světa. Pro ně se posvěcuji, aby také oni byli posvěceni pravdou. Prosím nejen za tyto, nýbrž i za ty, kteří pro jejich slovo věří ve mne: ať všichni jsou jedno; jako ty Otče, ve mně a já v tobě, tak ať také oni jsou v nás, aby svět věřil, že jsi ty mne poslal. Slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně, ať jsou dokonale uvedeni v jednotu, aby svět poznal, že jsi ty mne poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne. Otče, chci, abys to, co jsi dal mně, dal i jim, kde jsem já, i oni byli se mnou a patřili na mou slávu, kte­rou jsi mi dal, poněvadž jsi mě miloval před založením světa.“

Tato Kristova slova mají pro člověka obrovský význam. Jestliže Kristus vyprosil od Boha pro člověka jednotu s Bohem, získává tím člověk věčný život. Bůh je věčný a je-li s ním člověk jedno, má věčný život i člověk a Kristova oběť na kříži se stává nadbytečnou.

Někdo by mohl namítnout, že evangelista Jan nám zaznamenal ve svém evangeliu jen Kristovu prosbu, aby Bůh svou mocí učinil to, aby se člověk stal jedno s Bohem tak, jak je jedno s Bohem on, to je Kristus. Avšak v Janově evangeliu nemáme napsáno jestli Bůh tuto Kristovu prosbu vyslyšel. K tomu uvádím toto. Z určitého hlediska je tato Kristova prosba nadbytečná, protože věčný život Bůh člověku daroval tím, že do něho vložil částečku svého ducha. Kdyby člověk v sobě neměl tohoto Božího ducha, nemohl by se projevovat jako živá bytost. Božího ducha má v sobě každý člověk, i ten, který v existenci Boha nevěří a kterému Kristus jednotu s Bohem nevyprosil. Kristus touto svou prosbou chce dosáhnout toho, aby si člověk změnil svou představu o Bohu i o sobě.

Podle učení církve je Bůh přísný vládce, který vydal tak přísný zákon, který není žádný člověk schopný dodržovat a proto mu za to hrozí věčné trápení v plamenech pekla. Toto je však Bůh, kterého stvořili ve svých představách lidé, který se skutečnému Bohu ani trochu nepodobá.

Kristus nám ukazuje Boha jako milujícího otce, který své děti od sebe neoddělil nepřekročitelnou propastí, ale tím, že jim daroval svého ducha, učinil je částí sebe a daroval jim věčný život.