Poučený čtenář Bible ví, že, když starozákonní prorok volá ve své modlitbě „Hospodine, tys náš Otec“ (Izaiáš 63/16), vztahují se tato slova na Izrael, jako vyvolený lid Boží, nikoliv na jednotlivé příslušníky této pospolitosti. Kdyby se někdo modlil k Bohu tak, že by řekl „Hospodine, můj nebeský Otče, bylo by to rouhání, které Izraelci trestali trestem smrti.

Když Kristus nazývá své učedníky bratry, nutno si podle vykladačů Bible uvědomit, že jedině On je legitimní Syn Boží, kdežto jeho učedníci a vyznavači jsou „adoptivní synové Boží“. Avšak i ten, kdo se považuje za vyznavače Kristova Učení, si nemůže být jist tím, že toto učení správně chápe a nemá jistotu, že byl Bohem za syna skutečně adoptován. V České republice je asi dvacet křesťanských církví a náboženských společností. Každá z nich je přesvědčena o tom, že její výklad Kristova učení je ten nejsprávnější. Např. „Náboženská společnost českých unitářů“ považuje J. Krista za Božího svědka nebo posla, nikoliv za Božího syna.

Podle vykladačů Bible je mezi Bohem a člověkem obrovská propast a žádná organická souvislost. A já se ptám, jak se za této situace může člověk stát Božím synem, i když jen adoptivním?

Obrovskou propast mezi Bohem a člověkem si představuji tak, že ji přirovnávám k rozdílu, který je mezi člověkem a mravencem. Současně si však kladu otázku, podobá-li se mravenec Bohu, protože v Bibli je, mimo jiné, napsáno, že Bůh stvořil člověka, aby byl obrazem Božím. Značnou potíž mám též s přeměnou mravence v syna Božího. Víra v tomto případě dělá obrovský zázrak, protože stačí nejen k získání věčného života, ale i k tomu, aby se z mravence stal syn Boží.

Vykladači Bible vykládají rozdíl mezi legitimním Synem Božím a adoptivním takto: „Člověk byl stvořen, nikoliv zplozen k obrazu Božímu. Býti Synem Božím není věc přírody, ale milosti. Bůh se v J. Kristu obrací na každého jednotlivce. Ale tento Otec vyžaduje na svých dětech, aby mu byly podobny, proto také soudí ty, kteří se neřídí příkladem jeho dokonalosti. Synem se stává jen ten, kdo přijal J. Krista a věří v jeho jméno“.

Z toho usuzuji, že nebeský Otec se nehlásí ke všem svým dětem, ale jen k těm poslušným. Jak by to vypadalo, kdyby hodné děti měly stát v jedné řadě s těmi vzpurnými? Vezmu-li však v potaz skutečnost, že nikdo není schopen vyhovět náročným požadavkům Boha zapsaným v Božím zákoně a tvrzení vykladačů Bible, že být synem Božím je věcí Boží milosti, potom si myslím, že je otázkou Boží libovůle, projeví-li milost nejen dětem hodným, ale i těm neposlušným.

Apoštol Pavel píše v listě Efezským (Efez. 4/6) toto: „Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. Slova „Bůh je ve všech“ nelze vyložit jinak než tak, že v každém člověku je částečka Božího ducha a tím je i člověk částečkou svého stvořitele. Víra nebo nevíra člověka v Boha nebo v J. Krista nemůže na této skutečnosti nic změnit a rozlišování mezi stvořením a zplozením adoptivním a legitimním synovstvím Boha nemá žádný smysl.

Tato slova apoštola Pavla neberou vykladači Bible na vědomí. Člověk, ve kterém je částečka Božího ducha není tělo. Člověk má tělo asi tak, jako když má někdo auto. Bylo by nesmyslné říci o člověku, který má auto, že je auto. Proto je pro mne nepřijatelné toto tvrzení vykladačů Bible: Člověk je tělo, nikoliv duch. Znakem tělesnosti je pomíjitelnost. Duše není vyšší věčnou složkou lidské bytosti. Je silou oživující pozemskou bytost. Slovo duševní je proto nutno chápat jako pozemský, tělesný, hovadný“.

Nevím, zda si vykladači Bible uvědomují, jak tento jejich výrok degraduje nejen člověka, ale i Boží dílo. Pro tyto vykladače Bible je nepředstavitelná myšlenka, že by věčný život měl být darem pro všechny. Proto argumentují takto: „V Kristu jsou voláni všichni, ale tohoto povolání uposlechnou jen „vyvolení“. Přijetí Krista u víře znamená být zahrnut do Božího spasitelného předurčení“. Z toho logicky plyne, že mnoho lidí je Bohem předurčeno k zahynutí. Vykladači Bible to zdůvodňují takto: „Bůh chce, aby se všichni ku pokání obrátili. Kdo tak učiní, jeho Syn se postaví na místo hříšníka a zaplatí za jeho hříchy. Jestliže někdo přesto nedojde spásy, stane se tak proto, že se obrátil zády k J. Kristu“.

Nedovedu si představit, že by pozemský otec takto jednal se svými dětmi. Nemohu rovněž přijmout takové zdůvodnění Božího jednání s člověkem, podle něhož svatý Bůh musí reagovat ničivým soudem na všechnu nesvatost, pýchu a soběstačnost člověka. Kdyby to tak bylo, modlil bych se k Bohu takto: „Bože, děkuji Ti za to, že nejsem svatý, protože kdybych byl svatý, jako Ty, zabíjel bych lidi, kteří nejednají podle mých představ“.

Na námitku, že Bůh lidi nezabíjí odpovídám takto: „Bůh, který posílá lidi do pekla, dělá ještě něco horšího, protože je odsuzuje k věčnému trápení. Toto však dělá Bůh stvořený člověkem, nikoliv Bůh, který stvořil člověka. Takový Bůh, jakého nám malují vykladači Bible, nemá se skutečným Bohem nic společného. Skutečný Bůh je láska. Zlého Boha stvořili lidé, aby si z něj mohli brát příklad pro své nedobré jednání se svými bližními“.

Ve slovech vykladačů Bible je mnoho rozporů. Např. říkají: „Stvořením člověka stvořil Bůh bytost nedokonalou, Bohu nepodobnou. A vedle toho tvrdí: „Bůh vyžaduje na svých dětech, aby mu byly podobny, a proto také soudí ty, kteří se neřídí příkladem jeho dokonalosti“. Vnucuje se otázka – jak se lidé mohou podobat Bohu, když byli stvořeni jako Bohu nepodobní a jak se mohou řídit příkladem Boží dokonalosti, byli-li stvořeni jako nedokonalí?

Vykladači Bible jsou si vědomi nepřiměřené tvrdosti Božího soudu, proto se snaží vnést trochu naděje i pro ty, kteří nevyhovují náročným Božím podmínkám pro spasení. S odkazem na proroky říkají: „Bůh bude soudit každé tělo, ale rovněž i spása je určena každému člověku. Citují např. proroka Joela, který říká: „I stane se potom: Vyleji svého ducha na každé tělo …“ (Joel 2/28). Nebo proroka Ezechiela, který oznamuje tento Boží čin: „A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha …učiním, že se budete řídit mými nařízenými, budete zachovávat moje řády a jednat podle nich“. (Ezechiel 36/26,27).

Pro mne je tato útěcha problematická, protože předpokládá zázračnou proměnu člověka způsobenou Božím zásahem. Já vidím naději pro člověka v tom, že lidé poznají, že Bůh není zlý drak za humny, ale milující Otec, který svým dětem říká: „Mé děti, já od vás nic nepotřebuji, proto od vás nic nežádám, ale vaši bližní potřebují vaši lásku, proto podle toho s nimi jednejte“.