Pro mne jsou problematická ta údajně Boží přikázání, která autorizovaní vykladači Písma Svatého vykládají tak, jako když žádná taková přikázání v Písmu Svatém nejsou.

Je to např. toto přikázání. „… Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít …“ (2. Mojž. 31/15).

Když si položíme otázku, jak bylo toto přikázání respektováno, zjistíme toto. V době, kdy mělo být vydáno, převážná část obyvatel Izraele získávala obživu pastevectvím. Budeme-li předpokládat, že v den odpočinku se jejich dobytek sám napase bez jakékoli pomoci člověka, nemůžeme předpokládat, že se sám bez pomoci člověka napojí. Voda je v dané končině vzácností, nachází se v hlubokých studnách, ze kterých je ji nutné načerpat do žlabů a dobytek organizovaně ke žlabům přivádět a odvádět. Podle zmíněného přikázání by tito lidé museli zemřít. Ale z toho co si můžeme přečíst v Bibli, se takto krutě s lidmi konajícími tuto práci, nejednalo, nebyli zbavováni života a od počátku nebylo toto přikázání dodržováno. Toto přikázání je formulováno naprosto jednoznačně a nepřipouští žádné výjimky. Ustanovení o poskytování výjimek za účelem odstranění tvrdosti, toto přikázání neobsahuje. Lidé se svým výkladem tohoto přikázání snažili naznačit, že trest za toto provinění považují za neadekvátní. Proto, když přistihli člověka, jak v den odpočinku sebral v lese pár klacků dřeva, které si chtěl odnést domů, přivedli tohoto člověka k Mojžíšovi a žádali ho, aby rozhodl o tom, má-li být tento člověk potrestán. Mojžíš jim potvrdil, že i pro tento případ přísné přikázání platí a tento člověk má být zbaven života. Lidem se zdál tento trest příliš tvrdý, protože kdyby ten člověk zvedl těch pár klacků dřeva o několik hodin dříve nebo později, bylo by to mimo den odpočinku a Boha by tím neurazil.

Toto přikázání nedefinuje, co se považuje za práci, kterou člověk v den odpočinku dělá. Z toho, co je v Bibli uvedeno o člověku, který v lese sebral pár kousků dřeva je zřejmé, že za práci se považuje jakákoli činnost, kterou nelze považovat za odpočinek.

Je to např. činnost:

• Člověk se chystá zúčastnit se bohoslužebného shromáždění a při oblékání zjistí, že mu na košili chybí knoflík. Když to dovede, přišije si knoflík sám, když ne, požádá manželku, aby mu knoflík přišila ona. Ten, kdo přišil knoflík, dělal v den odpočinku práci a měl by podle přikázání zemřít.
• Máma vymění dítěti plenku v den odpočinku. Pracovala v den odpočinku a měla by zemřít.
• Lékař zachraňuje život pacientovi v den odpočinku. I tento lékař porušil přikázání a měl by zemřít.
• Člověk pomáhá svému bližnímu hasit oheň příbytku. I ten porušil přikázání a měl by zemřít.
• Pomoc starému nemohoucímu člověku v den odpočinku je rovněž porušením přikázání a mělo by být trestáno smrtí.

Já se domnívám, že, že při přísném posuzování není schopen žádný člověk toto přikázání dodržovat a důsledek je stejný, jako rozsudek smrti nad celým lidským pokolením.

Nikdo z vykladačů Písma Svatého nemá odvahu prohlásit toto přikázání za nesmysl, které Bůh nemohl vydat. Proto situaci řeší tak, že existenci tohoto přikázání ignorují nebo zatajují.

Budeme-li hledat odpověď ve slovech J. Krista, najdeme v nich toto. Evangelisté Matouš a Marek nám zapsali slova Kristova, podle kterých je v sobotu dovoleno dobře činiti. To se dá vyložit tak, že je dovoleno pomáhat lidem v nouzi. Ale evangelista Lukáš nám zapsal Kristova slova, kterými ospravedlňuje práci svých učedníků, kteří v den odpočinku dělali práci za účelem, aby se nasytili. Toto je možné vyložit tak, že žádná práce dělaná v den odpočinku nemá být trestána (Lukáš 6/1-5). Tato Kristova slova mají stejný význam jako kdyby bylo řečeno, že slova uvedená v 2. Mojžíš 31/15 „... Každý, kdo by dělal nějakou práci v den odpočinku, musí zemřít …“, nejsou slova Boha a tedy ani toto přikázání není přikázání Boží.

Těmito slovy zpochybnil Kristus nejen přikázání o svěcení dne odpočinku, ale celé Desatero božích přikázání. Podobně Kristus zpochybnil i přikázání „nesesmilníš“, když na dotaz, jak má být potrestána žena, která toto přikázání porušila, odpověděl, že potrestána být nemá. Není to žádná malá opovážlivost, když Bůh nařizuje trest smrti za porušení přikázání, říci, že za porušení nemá být člověku vyměřen žádný trest. Mohl to říci jen proto, že byl přesvědčený o tom, že Desatero nejsou přikázání Boží, ale lidská.

Toto Kristovo jednání a jeho důsledky pro křesťanskou věrouku vykladači Písma Svatého věřícím nijak nevysvětlují a vykládají jeho evangelium jinak než J. Kristus. Skutečný smysl jeho evangelia potvrzují výsledky bádání současné vědy, podle kterých Izraelci nebyli v Egyptě v tom počtu, jak se o tom píše v Bibli, proto se nemohl nikdy uskutečnit jejich exodus do země zaslíbené a nemohlo být vydáno Desatero Božích přikázání. Proto, jestli se v náboženské věrouce traduje Desatero, je to desatero přikázání lidských nikoli Božích.