Vykladači Písma Svatého nám říkají, že oběť patří k nejstarším a nejvšeobecnějším projevům náboženského života. V Bibli je uvedeno, že už synové Adamovi obětovali Bohu, ale ani jediným slovem není čtenáři vysvětleno, čím byli k tomuto činu inspirováni. Nic nenasvědčuje tomu, že by přinášení obětí lidem nařídil Bůh. V biblickém slovníku si můžeme přečíst, že člověku je vrozen „zvláštní obětní pud“, a oběti lze vysvětlit jako svátostné obecenství mezi kmenem a s ním pokrevně příbuzným božstvem. Podle jiného názoru je oběť snaha člověka Boha obdarovat. Pro první názor svědčí obětní hodování, při kterém část obětovaného zvířete stráví božstvo, případně jeho zástupci, kněží a část obětující. Božstvo i obětující jsou sycení týmž prostředkem života touž potravou. Pro druhý názor svědčí to, že oběť byla na oltáři celá spálena, proto se nedá mluvit o obecenství božstva s obětujícími. Jako dary byly přinášeny obětiny všech věcí, jež nějak projevovaly život, od prvorozeného člověka, až do prvotin z úrod. Účinkem oběti mělo být smíření s božstvem, zpřítomnění božstva, zničení pro božstvo, odřeknutí se ve prospěch božstva apod. Pohnutkami k obětem byly představy o božstvu. Oběť prvorozených dětí mohla být vykoupena obětí zvířete nebo penězi. Kněží měli při obětech zvláštní postavení jako služebníci Boha. Bylo jim dovoleno jíst to, co náleželo Bohu. Oběť bylo možno vykoupit stříbrem. Proti tomu protestovali proroci zejména těmito námitkami:

1. Oběti jsou výrazem lidské pýchy. Člověk se opovažuje přinášet Bohu dary.
2. Obětníci přinášejí oběti, které slouží nejvíce jim.
3. Oběti ukazují na kulty původních obyvatel země zaslíbené, proto obětní systém nebyl zaveden Mojžíšem.
4. Bůh odpouští i bez oběti. Odkazují v této věci na proroka Ezechiele. Oběť k odstranění hříchu a viny nestačí.

Vykladači Písma Svatého říkají, že smrt Kristova způsobila to, co nemohla způsobit žádná jiná oběť. Toto je problematické tvrzení, protože slova proroků „oběť k odstranění hříchů nestačí“, je možno vztáhnout na všechny oběti, tedy i na oběť Kristovu. Ovšem vykladači Písma Svatého rozlišují mezi obětmi a říkají, že Kristova oběť může vzít na sebe hříchy hříšníka.

Je tady ovšem ještě další problém, jak mají být chápána tato slova proroků, „Bůh odpouští i bez oběti“. Pro tento názor by svědčila Kristova modlitba v zahradě Getsemane. Kristus prosí svého nebeského Otce, aby ho neposílal na Golgotu a naznačuje mu, že to může učinit tak, že řekne „lidé, já vám odpouštím vaše hříchy“. Ale v Bibli si můžeme přečíst, že Bůh tuto Kristovu prosbu nevyslyšel. Když si připomeneme toto Kristovo ujištění „každý, kdo prosí, dostává“, potom nemůžeme věřit, že by Bůh tuto prosbu nevyslyšel.

Vykladači Písma Svatého neberou na vědomí Kristova slova, kterými odpovídá na dotaz člověka, který se ho ptá, co má dělat, aby získal věčný život. Vykladači Písma Svatého tuto odpověď, která vylučuje Kristovu oběť, vymazávají tak, že vnucují tazateli další otázku, kterou nepoložil a současně na ni odpovídají výzvou, která není moudrá a nemohl ji vyslovit Kristus, protože rozdávání majetku nepomáhá rozdávajícímu, ani obdarovaným a požadavek získání dokonalosti je v rozporu s náboženskou věroukou, která předpokládá, že lidé jsou nedokonalí a hříšní a spaseni mohou být jedině obětí spasitele.

A není žádný důkaz o tom, že Bůh vyhlásil Desatero svých přikázání. Desatero zpochybňují výsledky bádání současné vědy, které nám říkají, že Izraelci neemigrovali do Egypta. Vydání Desatera zpochybňuje též Kristus uzdravováním v den odpočinku. Vezmeme-li tyto skutečnosti v úvahu, potom bychom z toho měli logicky odvodit, že Desatero nemohlo být vydáno, lidé jej nemohou porušovat, nemohou se dopouštět hříchů a Kristova oběť se tím stává nadbytečnou.