Apoštol Pavel správně hodnotí Boží zákon /Desatero/, když říká, že zákon je člověku k smrti, (Řím. 7/10). Hřích podle něho ožívá vydáním zákona. Právníci říkají: „Není zločinu, není trestu, bez zákona.“ K tomu, aby mohlo být jednání člověka pojmenováno jako trestný čin, je nezbytné, aby toto jednání takto definoval trestní zákon, kte­rý současně stanoví i trestní sazbu za jeho spáchání.

Apoštol Pavel si klade otázku, zda bylo správné, že Bůh jednání člověka upravil zákonem. Na tuto otázku odpovídá takto: „Zákon zajisté jest svátý a přikázání spravedlivé...“. S tímto Pavlovým názorem nelze souhlasit z těchto důvodů:

1. Člověk stvořený k obrazu Boha je svobodný, stejně jako jeho Stvořitel, proto mu Bůh ponechává úplnou volnost a svobodu jednání.
2. Kdyby Bůh upravil jednání člověka zákonem, který člověk není schopen, dodržovat, bylo by možné pochybovat o Boží vševědoucnosti, pro­tože podle autorů Bible člověk nedodržující Boží zákon nemůže skončit jinde než v pekle. Je nepravděpodobné, že toto bylo Božím záměrem.
3. Desatero není možno považovat za zákon, protože jeho ustano­vení jsou formulována jako oznámení. Tato oznámení bere člověk na vě­domi, a jejich použití nebo nepoužití závisí na jeho posouzení a vůli řídit se jimi. Není-li desatero zákonem, člověk ho neporušuje, nedopouš­tí se trestných činů /hříchů/, nemá být za co souzen a proč trestán. Spasitel člověka nemá koho zachraňovat před věčným zatracením.
4. Kdyby pozemští otcové vydávali svým potomkům otcovské rady do života formou zákona, který stanoví za jejich nedbání trest smrti, nebylo by už dávno na této planetě živáčka.

I když je křesťanovi připomínáno, že Bible není kniha popisující historii, s ohledem na to, že jsou v ní popisovány historické události vyvoleného lidu Božího, je vhodné konfrontovat tuto knihu s historic­kými událostmi. Položíme-li si otázku, kdy vzniklo Desatero, měli by­chom na ni odpovědět, že v době, kdy lid Boží putoval z Egypta do země zaslíbené., to je kolem roku 1200 př. n. l. Název Desatero je odvozen od deseti slov vytesaných do dvou kamenných desek, které přinesl Moj­žíš z hory Sinai, jako důkaz smlouvy, kterou se svým lidem uzavřel Bůh. Lidé se už asi nikdy nedozví, která slova byla na zmíněných des­kách vytesána. Desky byly uloženy v „truhle smlouvy“. Tato truhla se ztratila a s ní i desky s uvedenými deseti slovy. Jeden odborník o tom napsal: „Po vybudování chrámu (kolem roku 960 př. n. l.) o truhle smlouvy už nejsou zmínky. Nevzala-li za své v době před prorokem Jere­miášem (povolán za proroka asi v roce 627 př. n. I.) při některé zteči jeruzalémských hradeb a vyloupení chrámu, určitě nepřečkala zničeni chrámu r. 586 př. n. l.

Z uvedeného vyplývá, že původní Desatero bylo velmi stručné. Tvrzení, že obsahovalo příkazy a nařízení Boha za jejichž nedbání hrozil člověkovi trest smrti, je víc než problematické a ničím nedolo­žené. Již v knihách Mojžíšových je Desatero zaznamenáno ve dvojím zně­ní. První znění odůvodňuje např. svěcení soboty „odpočinutím Božím“ sedmého dne při stvoření světa. V druhém znění se jako důvod slavení sedmého dne uvádí „vysvobození lidu z Egypta“. V této otázce a v mnoha dalších, není dosud mezi badateli jednota. Kdo a kdy původní znění roz­šířil, není známo. Jednotný názor není ani na rozdělení Desatera. Podle jednoho názoru první deska obsahuje tři přikázání upravující vztah člověka k Bohu a druhá 7 přikázání upravujících vztah člověka k člověku. Podle jiného dělení obsahuje první deska 4 přikázání a druhá 6. Exis­tuje ještě třetí dělení, podle něhož obsahují obě desky po pěti přiká­záních.

Odborníci tvrdí, že název „přikázání“ přišel v užívání teprve v době Kristově. Poukazují na slova zaznamenaná u Lukáše 18/20, kde se Kristus ptá jednoho bohatého muže „znáš přikázání?“

V desateru není ani slovo o obětech, proto je zdůrazňován „duchov­ně etický ráz Desatera“. Zajímavé je též, že jeden z badatelů vyslovu­je názor, že původní Mojžíšovo náboženství bylo náboženstvím laickým. S tímto názorem určitě nebudou souhlasit kněží, protože by přišli o zaměstnání.

Je velmi nepravděpodobné, že by Kristus, který věděl, že Bůh nerozděluje lidi a národy na vyvolené a proklaté, a který věděl, že člověk stvořený k obrazu Boha, je svobodný, zaváděl něco, co je možno nazvat Boží přikázaní, tím méně, že by dosavadní přikázání zpřísňoval. Proto tvrzení tohoto druhu obsažená v Bibli, odmítám.

Autor jednoho biblického slovníku vyřešil rozpor, který je v počtu slov Desatera tak, že napsal: „Původní Desatero bylo velmi stručné, obsahovalo jen 10 slov. Později někdo toto Desatero rozšířil.“

Pokusíme-li se spočítat slova v dnešním Desateru, zjistíme, že obsahuje více než 200 slov. To, že původní Desatero rozšířil „někdo“ o němž nevíme vůbec nic, naznačuje, že to nebyl Bůh. A přesto církev slovům tohoto neznámého pachatele projevuje stejnou úctu jako slovům Boha; tato slova jsou hrozbou věčného zatracení celému lidskému pokolení, protože přikázání tohoto rozšířeného Desatera jsou přísná, že je není schopen žádný člověk dodržovat. Položme si otázku: „Je hrozba věčného zatracení skutečná, nebo je to hrozba, kterou potřebuje církevní i světská vrchnost k ovládání věřících i poddaných?“