Vykladači Bible mluví, o veliké propasti mezi Bohem a člověkem už při jeho stvoření. Stvořením člověka stvořil dokonalý Bůh něco velice nedokonalého Bohu nepodobného. Když se to snažím přirovnat k něčemu ze života člověka, nenapadá mne nic chytřejšího, než to, když si náš prapředek vyrobil sekeru. Není snadno pochopitelné, když Bůh něco tak nedokonalého nazývá svým přítelem. Čteme o tom u proroka Izaiáše (41/8): „A ty Izraeli, služebníku můj, Jákobe tebe jsem vy­volil, potomku Abrahama, mého přítele …“.

Vyvolenému lidu Božímu byl dán zákon, který mu měl ukázat, jak má správně uctívat svého Boha a jednat, se svými bližními. Výsledkem působení tohoto zákona je zjištění, že není jediného člověka, člena vyvoleného lidu Božího, který by jej v plném rozsahu dodržoval. S Bo­žím zákonem jistým způsobem souvisí i výrok apoštola Pavla zapsaný (Řím. 2/14, 15), který zní takto: „Jestliže národy, které nemají zákon, samy od sebe činí to, co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí.“ Slova apoštola Pavla svědčí o tom, že národy, kterým Bůh nevěnuje tolik pozornosti a péče, mohou vyvolený Boží lid v tomto ohledu zahanbit. Nezpochybňuje tato skutečnost, pravdivost slov o vyvoleném, lidu Božím?

Vykladači Bible mimo jiné říkají, že duch Boží může být člově­ku odňat, protože zůstává majetkem Božím, nikoli majetkem člověka. Jako důkaz, pro toto tvrzení uvádějí slova zapsaná v Žalmu 51/13. Jsou to slova modlitby krále Davida, která zní: „… Nezamítej mne od tváře své a Ducha svatého svého neodjímej ode mne …“. Je to důkaz velice problematický, protože je založen na pocitu člověka, který nemá nic společného s realitou. Bůh člověka nikdy neopouští, protože ho učinil částí sebe, a své dary, kterými člověka obdaroval, mu nedal podmíněně, proto si je nikdy nebere zpět.