V jednom ze svých dopisů panu faráři jsem vyjádřil nesouhlas, s Kristovou obětí za hříchy člověka. Pan farář mne poučil, jak bych měl Kristovu oběť správně chápat, těmito slovy:

„Bůh miluje člověka víc než sám sebe. A tuto lásku dokumentuje, dokládá pro naše lidské oči, zobrazuje oběť Pána Ježíše Krista na kří­ži. Ne proto zemřel, aby se nějaký zlý Bůh najedl, nýbrž, aby pravý Bůh ukázal lidem, jak velká je láska, jíž nás miluje. Když vám lidé Ježíš kázal, nevěřili jste. Když vás uzdravoval, nevěřili jste. Když dělal mocné skutky, nechápali jste. Teď vidíte jeho nevinného, jak tr­pí vaší rukou, protože vy lidé jste nespravedliví a zlí. On vás nesme­tl svým hněvem, on si to s vámi „nevyřídil“, on řekl: „Otče odpusť jim, protože oni nevědí, co dělají.“ Pochopíte to lidé, alespoň v této chví­li? Jeho láska překonává lidskou nenávist, nespravedlnost, i samu smrt.
Bůh nezabil člověka. Bůh vydal sám sebe do lidských rukou. Vidět v Kristově kříži, že Bůh zabil člověka, je stejný nevěcný antropomor­fismus, jako myslet si, že Maria měla Ježíše s Duchem svatým, tedy, že Josefovi s Duchem svatým „zahnula“. Cítíte, jak to skřípe? Bůh doložil svou lásku obrazem pro oči, obrazem trpícího nevinného, který chce po­hnout s tvrdým srdcem člověka.

Podle pana faráře Kristova oběť není krvavá oběť krutému Bohu, který nedovede odpustit člověku jeho provinění, ale divadlo pro lidi. Při tomto divadelním předsta­vení Bůh obětuje sobě sám sebe. Pro můj selský rozum je toto vysvětlení profesionála příliš složité a mimo dosah mého chápání. Obrazem nevinného trpícího člověka útočí Bůh na city a tvrdé srdce člověka. A protože jde o Boha, který je mimo jiné vševědou­cí, dovede tedy předvídat, jak toto jeho divadelní představení zapůsobí na diváka. V Bibli o tom čteme: „… přední kněží posmívajíce se s zákonníky a staršími pravili: „Jiným pomáhal, sám sobě nemůže pomoci. Jestliže je král Izraelský, nech, ať sestoupí s kříže a uvěříme jemu“ (Mat. 27/41, 42).

Zdá se, že divadelní představení se minulo předpokládaným účinkem. Funkcionáři církve mají svou představu o tom, jak má správný mesiáš vypadat a jakými skutky se má legitimovat. Tento mesiáš jejich představám neodpovídá a proto je ani jeho utrpení nedojímá. Vydali ho na smrt, protože chtěl převracet osvědčené a zaběhané způsoby spravování církve, čímž by mohly být ohroženy jejich prebendy. Prostí lidé, nezatížení starostmi o své výnosné postavení, mu uvěřili. A byli by uvěřili i bez onoho drastic­kého představení uspořádaného na Golgotě. Víra, která žádá rukolapné důkazy, je slabá víra. Kristus to ví a žádosti funkcionářů církve, o takové důkazy, odmítá. Nemohu uvě­řit tomu, že by to jeho nebeský Otec nevěděl.

Dá se pochybovat i o tvrzení pana faráře, podle něhož nešlo o oběť Bohu. Apoštol Pavel píše: „… smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho …“ (Řím. 5/10). Z toho usuzuji, že nešlo o divadlo pro lidi, ale o oběť Bohu.

Prostý člověk těžko pochopí převrácenost toho, kdo komu obětuje. Bývá zvykem, že člověk obětuje svému přesahu (Bohu). Podle pana faráře je to v případě oběti Ježí­še Krista obráceně. Přesah obětuje svému nedosahu.

Pan farář vidí vrchol Boží lásky v tom, když je nevinný člověk přibit na kříž. Já bych za větší projev lásky považoval tato slova Boha: „Člověče, odpouštím ti tvé hříchy.“