Začnu výrokem, který na první pohled nevypadá jako kacířský. Jsou to slova, kterými Kristus odpovídá tazateli na tento dotaz: "Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?". Odpověď zněla takto: "... zachovávéj přikázání.". Lze namítnout, že v těchto slovech není nic kacířského. Ano, pokud nejsou spojena s příslibem věčného života. Tato slova vyvolávají dojem, že dvě rovnocenné strany uzavřely tuto dohodu. Jedna strana se zavazuje, že poskytne druhé straně služby podle seznamu uvedeném v Desateru Božích přikázání a druhá k tomu, že za tyto služby poskytne straně první odměnu věčného života.

Když si položíme otázku, je-li člověka možno považovat za rovnocenného partnera Boha, vykladači Bible nám určitě řeknou, že Bůh a člověk nejsou rovnocenní partneři a zeptáme-li se církevních autorit může-li člověk splnit Boží přikázání, dostaneme stejnou zápornou odpověď jako na otázku první. Jistě nám nezapomenou připomenout, že nejvyšší židovský kněz než vstoupil do svatyně, obětoval oběť na oltář Boha, čímž přiznával, že není schopen plnit Boží přikázání. A nyní Kristus mluví o plnění Božích přikázání, jako by to byla stejná záležitost, jako si zavázat tkaničku u boty.

Někoho může též napadnout, že Kristus mohl na danou otázku odpovědět i takto: "Pro získání věčného života nemusíš dělat vůbec nic, protože věčný život ti z lásky daroval Bůh tak, že do tebe vložil částečku svého ducha.". Ale tato odpověď by tazateli způsobila šok, proto Kristus zvolil jinou odpověď, která byla pro tazatele přijatelnější.

Za kacířský výrok Kristaje možno považovat i tato jeho slova: "Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci (Mat. 7/12)". Z těchto slov lze odvodit, že existuje jen takový zákon, který upravuje vztahy člověka k člověku a jedné lidské pospolitosti k pospolitosti druhé. To vylučuje existenci zákona, který upravuje vztah Boha k člověku, a že by se člověk svým nedobrým jednáním mohl dopouštět hříchů proti Bohu. Nepáchá-li člověk hříchy, nemá být za co trestán a spasitel nemá koho zachraňovat.

Pro církevní autority byla určitě kacířská i Kristova prosba, se kterou se obrací na svého nebeského Otce a žádá ho, aby svou mocí způsobil, aby jeho učedníci, ale i ti, kdo uvěří jejich evangeliu, byli jedno s Bohem tak, jak je jedno s Bohem on J. Kristus.

Tuto Kristovu prosbu je možno považovat za nadbytečnou, protože jedno s Bohem je všechno jeho stvoření od stvoření vesmíru a člověka. Kristus to ví, ale uvědomuje si též, že církevní autority mluví o velké propasti mezi Bohem a člověkem a proto pro snažší pochopení říká svým učedníkům, že Bůh to učiní proto, že jeho syn ho o to požádal. Velikou propast mezi Bohem a člověkem překlenuje Kristus i těmito kacířskými slovy: "V domě mého Otce je mnoho příbytků .... Jdu, abych vám připravil místo ... abyste i vy byli, kde já jsem." (Jan 14/2, 3). Věčný příbytek ve svém domě připravil pro všechny své děti jejich nebeský Otec, Kristus i zde pro snažší pochopení říká svým učedníkům, že jim jde tento příbytek připravit on.

Když Kristus řekl, že člověk může získat věčný život zachováním Božích přikázání, zpochybnil tím svou roli mesiáše a člověk si může vybrat čemu bude věřit. Buď tomu, že získá věčný život plněním Božích přikázání nebo vúrou, že za jeho hříchy zaplatil Kristus tím, že se nechal přibít na kříž.

"Nové přikázání dávám vám, abyste se navzájem milovali." (Jan 13/34). Těmito slovy Kristus lidem oznamuje, že Bůh ke štěstí a spokojenosti nepotřebuje od lidí žádné služby, uctívání ani oběti. Proto nemá potřebu vydávat zákon, kterým by si poskytování zmíněných služeb, uctívání a obětí vynucoval.

Někdo si může položit otázku, zda toto nové přikázání platí od chvíle jeho vyhlášení nebo má dokonce zpětnou plastnost. I když v občanském životě právníci zpětnou plastnost zákonů neuznávají, v tomto případě je situace trochu jiná, protože vydání dosud údajně platného zákona (Desatera Božích přikázání) je velice sporné, protože měl být vydán na cestě vyvoleného lidu Božího z Egypta do země zaslíbené, která se nikdy neuskutečnila a vydání tohoto zákona Bohem lidu oznámil Mojžíš, duchovní vůdce tohoto exodu, který rovněž nikdy neexistoval.

Nepřekvapilo by mě, kdyby vykladači Bible prohlásili, že toto nové přikázání Kristus přidává k dosud již platným přikázáním a proto se na učení církve o hříšnosti člověka a jeho vykoupení Kristovou obětí nic nemění. Svědčilo by to o tom, že křesťanské církve neberou nové poznatky na vědomí, nejsou ochotny se z nich poučit a proto setrvávají na starých omylech.

Další z Kristových výroků, za který ho chtěli Židé ukamenovat, je tento: "Dříve než se Abraham narodil, já jsem" (Jan 8/58). \není snadné dobrat se správného významu tohoto výroku. Ani neví zda se mě to podařilo, ale domnívám se, že by to mohlo být asi takto. Stvořitel je něco takového jako duch nebo energie. Část této energie se přeměnila ve hmotu, ze které byl stvořen vesmír a všechno co je v něm. Ve vesmíru probíhají různé vývojové změny, podle zakódovaných schémat. Dalo by se též říct, že vesmír je živý organizmus a to, co jej oživuje, je duch nebo energie vložená do něj stvořitelem. Proto i člověk je živý organizmus oživovaný duchem stvořitele. Člověk a jeho stvořitel jsou spojeni v jedno duchem nebo energií stvořitele. Duch existoval dříve než se jeho část přeměnila v živou hmotu. Proto i člověk může říct, že existoval dříve než na sebe vzal hmotné tělo a Kristus mohl prohlásit: "Dříve, než se Abraham narodil, já jsem." Rozdíl mezi Kristem a jeho odpůrci je v tom, že on zná skutečný vztah mezi sebou a svým nebeským Otcem, což jeho odpůrci považují za trestuhodné rouhání.

Kristus se nejen jako kacíř vyjadřoval, ale též jako kacíř jednal, např. uzdravoval i v den sváteční.