V Desateru Božích přikázání nenajdeme přikázání „miluj svého bližního“. Tato slova jsou zapsána na jiném místě Starého Zákona a Kristus, na otázku, která přikázání jsou nejdůležitější, odpovídá: „Miluj Boha a miluj svého bližního“. Mělo by se tím rozumět, že v těchto slovech, jsou shrnuta všechna přikázání upravující vztah člo­věka k člověku.

Potíž je v tom, kdo je bližní člověka. Z hlediska Starého Záko­na je bližní, člověka příslušník stejného národa a stejného náboženské­ho vyznání. Výjimečně to může být příslušník jiného národa, který v plném rozsahu přijímá víru vyvoleného Božího národa. Ostatní lidé nejsou bližní člověka, tyto lidi není povinen, milovat, a jedná-li se o nepřátele národa, je dokonce povinen je nenávidět. A nepřátelé ná­roda jsou všichni, kdo uctívají jiné bohy.

Kristus, který v souvislosti s touto otázkou vypravuje podoben­ství o milosrdném Samaritánovi, dává slovu bližní jiný obsah. Podle něho je bližní člověka každý obyvatel této planety, bez ohledu na ná­rodnost a vyznání víry. Jsou to i lidé, kteří existenci Boha popírají.

Má-li věčnou platnost, každé slovo zapsané v Bibli, které slovo platí? Slovo zapsané ve Starém Zákoně nebo slovo J. Krista zapsané v Novém Zákoně? Pro ty, kdo uznávají jen Starý Zákon, je odpověď jedno­duchá. Platí to, co je zapsáno ve Starém Zákoně. Nařízení nenávidět vyznavače jiných náboženství zůstává v platnosti a je překážkou pokoj­ného soužití s jinými národy a zdrojem mnoha mezinárodních konfliktů. Křesťané sice uznávají každého obyvatele této planety za svého bližního, ale dostanou-li se do sporu, neopomenou vyhlásit, že Bůh je na jejich straně.