Všechna tzv. „velká náboženství“ mají ve svých svatých knihách příkazy Boha k zabíjení lidi, kteří neuctívají jediného pravého Boha. Za pravého Boha považuje každé náboženství toho svého. V tom je mezi vyznavači velká nevraživost. I když výklad příkazů a nařízení Boha prodělal za mnoho století jistý posun k větší toleranci, i ti čini­telé církvi, které by bylo možno nazvat „umírnění“ nebo „liberálové“, trvají na věčné platnosti každého slova zapsaného v knihách, které jsou nazývány „svaté“. Nejsem přesvědčený, že je to správný postoj, který církvím prospívá. Už Kristus svým vyjádřením ke kamenování cizoložníků a svěcení soboty ukázal, že si tuto část Písma vykládá jinak, než vykladači Písma jeho doby. Dnešní křesťanské církve svým postojem k mnohým příkazům Boha uvedeným v Bibli ukazují, že je za příkazy Boha nepovažují, ale nemají odvahu říci to věřícím. Jako jeden z mno­ha takových příkazů uvádím tento: „Čarodějnici nenecháš naživu.“ Stačí nahlédnout do programu televize, abychom se přesvědčili, jaké oblibě se těší filmy o čarodějnicích. Noviny a televize nás informují o sjezdech čarodějnic, o tom, kdo a kde tyto služby nabízí. Můžeme se též dozvědět z jakých, společenských vrstev se skládá jejich klien­tela a jak při svém řemesle využívají moderní techniku, zejména po­čítače.

Měli bychom si položit, otázku, zda je správné trvat na věčné, platnosti každého slova zapsaného v Bibli. Najde se jistě, dost za­stánců názoru, že zpochybnění sebemenší části textu, by zpochybnilo celou Bibli. Já se však domnívám, že trvat na platnosti toho, co zkušenost víry člověka za staletí nepotvrdila, zpochybňuje základ křes­ťanského učení více.