Vykladači Bible musí být připraveni na to, že jim bude položena i tato otázka: „Proč si Ježíš vybral mezi své učedníky, které nazval apoštoly i Jidáše, o kterém věděl, že ho zradí?“ Nejdřív by mělo být řečeno, že 12 apoštolů bylo vybráno z většího počtu učedníků. Kolik bylo Ježíšových učedníků, o tom není v Bibli dost záznamů. Lukáš se o tom zmiňuje takto: „… Potom určil Pán ještě sedmdesát jiných a poslal je před sebou po dvou do každého města i místa, kam měl sám přijít (Luk. 10/1).“

Jaký je rozdíl mezi apoštolem a učedníkem? Vykladači Bible upozorňují na rozdíl ve slovech v řeckém originálu evangelia. U 12 apoštolů je použito slova, které překládají jako „vyvolil“, u 70 učedníků je řecké slovo přeloženo jako „určil“.

Když posuzujeme, jak Ježíš učedníky a apoštoly pro jejich služ­bu vybavil, zjišťujeme, že jedny i druhé naučil uzdravovat a vedle toho jim ještě oznámil: „… Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích (Luk. 10/19,20).“

Proč si Ježíš vyvolil Jidáše za apoštola, vykládají vykladači Bible takto: „Jidáše zapsal Bůh do knihy živých.“ Zdůvodňují to těmito slovy J. Krista: „… nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce (Jan 6/65).“ Zapsáním do knihy živých byl podle vykladačů přeřazen do oblasti víry a poslušnosti a dále dodávají – kdo nezůstane v této oblasti, proměňuje se jeho „vyvolení“ v „zavržení“. Jidáš byl vyvolen a přece zůstal ďáblem, to je nevěřícím. Tento výklad je velice problematický a pro mne nepřijatelný z těchto důvodů:

1. Výklad vychází z předpokladu, že zápis do knihy živých je „podmíněný“, to je vázaný na projev víry a poslušnosti. Jidášova zrada je považována za projev nevíry. Podle mého názoru je zápis do knihy živých nepodmíněný.
2. Požadavek poslušnosti lze podle mého názoru vyložit jako maximální snahu dodržovat Boží zákon (Desatero). Celý Starý Zákon je založen na názoru, že nikdo z lidí není schopen Zákon dodržovat. O Kristově oběti je v Novém Zákoně řečeno, že ruší působení Zákona. Proto posuzovaní, jak usilovně se snaží člověk zákon plnit, je nadbytečné a pozbývá smyslu.
3. Považovat člověka nevěřícího ve spasení skrze J. Krista za ďábla je nesmysl. V Bibli je mimo jiné zapsáno, že satan (nebo též ďábel) patří mezi syny Boží. Bůh nikoho ze svých potomků nevylučuje z věčného života. Když člověk nevěří v Boha a nebere na vědomí Desatero, způsobuje si mnoho nepříjemností, které na sebe přivolává působením zákona příčiny a následků. Ale s věčným životem nemá jeho víra a nedbání rad nebeského Otce nic společného.

Pozoruhodná je reakce některých Ježíšových učedníků na tato jeho slova: „... Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe; Kdo jí z tohoto chleba, živ bude na věky (Jan 6/51).“ Někteří Ježíšovi učedníci reagovali na tuto jeho řeč slovy: „… To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat? (Jan 6/60).“ A jaké z toho vyvodili důsledky, o tom je v Bibli napsáno toto: „… Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ Změnilo se tím jejich „vyvolení“ v „zavržení“?

Z toho poznáváme, že většina Kristových učedníků svého mistra opustila, protože pro ně bylo nepřijatelné hlásat evangelium, podle něhož člověk získává věčný život za zabití nevinného člověka.

Kristus na tuto skutečnost reaguje těmito slovy: (Jan 6/67) „Ježíš řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

Tato slova vyslovuje ten Petr, jehož první reakce na Kristovo oznámení o jeho ukřižování za hříchy lidí byla taková, že se to svému mistrovi snažil rozmluvit. Kristus tento jeho pokus jednoznačně odmítl těmito slovy: „Jdi mi z cesty satane, tvé myšlení není z Boha, ale z člověka.“ (Marek 8/33). Ale Petrova touha získat ujištění o tom, že smrt člověka není koncem jeho existence byla tak velká, že když ho jeho mistr přesvědčil o tom, že je to jediná možnost jak člověk může získat věčný život, smířil se s tím, že to bude za cenu, která se mu zpočátku zdála nepřijatelná.

O několik dnů později Kristus mění svůj názor a prosí Boha, aby ho neposílal na Golgotu. Svoji prosbu uvádí těmito slovy: „Abba, Otče, tobě je všecko možné“;… Těmito slovy odpovídá na otázku, je-li stvořitel vesmíru nejvyšší autoritou ve vesmíru. Je to důležité proto, že například jogíni tvrdí, že ve vesmíru jsou vyšší bohové než stvořitel vesmíru. Vzniká tedy otázka, zda stvořitel vesmíru nemusí při svém rozhodování brát zřetel na zákony, nařízení nebo pokyny nějaké vyšší autority. Kristus slovy „Otče, tobě je všecko možné“ říká, že při svém rozhodování nemusí brát ohled na žádnou vyšší autoritu. Znamená to, že může lidem jejich hříchy odpustit, aniž by musel být zabit nevinný člověk. Tuto prosbu vyslovuje těmito slovy: „… odejmi ode mne tento kalich.“ (Marek 14/36).

Toto je velice problematická část Bible. Máme tu zprávu o pochybnosti J. Krista o správnosti Božího rozhodnutí a jeho pokusu toto rozhodnutí změnit. Mně nevadí Kristova pochybnost, protože věřím, že není jen jedna správná cesta k Bohu a věčnému životu a jsem přesvědčený o tom, že i velcí mistři věří tomu, co hlásají, na 99,9%. Zbývá tedy i trochu místa pro nějakou menší pochybnost.

Obtížněji se vyrovnávám s tím, že Bůh Kristovu prosbu nevyslyšel. Do Kristova evangelia patří i výzva, aby se lidé na Boha obraceli s prosbami a ujištění, že jejich prosby budou vyslyšeny. Nevyslyšená Kristova prosba je velkou trhlinou jeho evangelia. Neubráníme se myšlence, že Bůh, který posílá na smrt nevinného člověka, je nejen krutý, ale i nespravedlivý. Tento Bůh projevuje svévoli tím, že skutečné pachatele trestných činů nechává nepotrestané a trestá toho, který se ničím neprovinil. Hrubě tím zpochybňuje fungování zákona příčiny a následků.

Za předpokladu, že je pravdivé tvrzení „člověk je tvůrcem svého osudu“, bychom měli připustit, že Kristus si utrpení na kříži sám naplánoval, aby takto podal lidem důkaz o tom, že člověk může překonat utrpení i smrt. Později však o hodnotě tohoto důkazu zapochyboval, protože si uvědomil, že se sotva najdou takoví jeho stoupenci, kteří by chtěli svého mistra v této věci následovat. Neznám z historie lidstva jediného člověka, který by se ze stejného důvodu nechal ukřižovat. Je mně známo, že se i dnes nechávají lidé přibíjet na kříž. Avšak tito lidé to činí s vědomím, že hřešili proti Božím přikázáním, a v dobré víře, že za utrpení na kříži jim budou jejich hříchy odpuštěny. Proto i zde platí – dělají-li dva totéž, není to totéž.

Podle vykladačů Bible zůstal Jidáš nevěřícím, přestože byl Kristovým učedníkem. Ale nevíru projevila většina jeho učedníků, mezi nimi i správce nebeského království, Petr, kterého Kristus nazval satanem.

A nevíru projevil i Kristus těmito slovy: „Bože můj, Bože můj, proč si mě opustil?“ (Marek 15/34). Co nám k tomu řeknou vykladači Bible a hlasatelé pravého náboženství?

Ve srovnání s vykladači Bible mám tu velikou výhodu, že jsem přesvědčený o tom, že věčný život je dar Boha člověku, za který od člověka nic nepožaduje, a proto víra či nevíra člověka nemá s věčným životem nic společného.