Bible Svatá je základem učení křesťanských církví. Věřícím je sepsání Bible vysvětlováno tak, že její autoři byli inspirováni Bohem, který k nim přímo mluvil nebo vedl jejich myšlení tak, že to, co vy­tvořili, je možno považovat za projev Boží vůle nebo zjevení pravdy člověku Bohem.

S tímto názorem nemohu souhlasit, protože tato kniha obsahuje mnoho rozporných tvrzení a neslučitelných projevů, které nemohu pře­hlédnout, ani nemohu přijmout vysvětlení, že Bůh a projevy jeho vůle jsou lidským rozumem nepostižitelné a jeho cesty nevyzpytatelné. Buď je tato kniha zjevením pravdy o Bohu a o člověku, a potom by měla být pro gramotného člověka srozumitelná od prvního do posledního slova nebo je to kniha plná záhad, které dávají možnost tisíce nejrůznějších výkladů.

Faráři jsou při výkladu Bible povinni dodržovat zásady, jejichž porušení by znamenalo uchýlení se od církevní věrouky. Např. musí ctít zásadu, že nelze vykládat Bibli Biblí. To by mělo být chápáno asi tak, že nelze poukazovat na rozpory v jednotlivých jejích částech. Rozpory v Bibli správný věřící buď vůbec nevnímá, nebo je vní­má tak, že ve své víře a chápání Boha nedospěl ještě tak daleko, aby pochopil, že zdánlivý rozpor, není skutečným rozporem.
Pro mne jsou jakékoli návody pro čtení Bible nepřijatelné.

Podle mého názoru byla Bible sepsána církevními činiteli záměrně tak, aby člověk ve srovnání s Boží všemohoucností, vševědoucností, dokonalostí a svatostí si uvědomoval v každém okamžiku svého života nedostatečnost svých sil a schopností, nedostatečnost svého chápání a možnosti poznání, neschopnost vyhovět Božímu zákonu /Desatero/, kterému Bůh podřídil jeho jednání ve vztahu k sobě a k bližním. Nepl­nění Božího zákona znamená pro člověka rozsudek smrti, protože autoři Bible podtrhli beznadějnost postavení člověka tak, že v Bibli napsali, že odplata za hřích je smrt.

Autoři Bible dosáhli svého cíle, ale uniklo jim, že mezi řádky tohoto díla je možno vyčíst, že Bůh stvořením člověka neschopného dodržovat Boží zákon, vyrobil zmetek.

Je možné, aby dokonalý Bůh stvořil něco nedokonalého? Je možné, aby vševědoucí Bůh nedovedl správně posoudit, co může od člověka po­žadovat, aby to odpovídalo jeho schopnostem, kterými ho vybavil? Co potřebuje od člověka Bůh, který je všecko a má všecko? Má tento Bůh důvod k tomu, aby od Člověka něco požadoval? Má Bůh důvod k tomu, aby člověku nařizoval, co má, a co nemá dělat? Může Bůh pociťovat újmu nebo dokonce škodu, když člověk nesplní, co mu přikázal? Má Bůh důvod k tomu, aby člověka trestal? Shoduje se trestání člověka s povahou Boha, který je láska?

Autoři Bible si možná uvědomili, že situaci člověka ve vztahu k Bohu popsali moc černě. Aby své dílo trochu vylepšili, doplnili tam, že Bůh zavedl „knihu života“ nebo též „knihu živých“. Do této knihy Bůh údajně zapisuje jména těch lidí, kterým nepočítá hříchy. Nic ne­chtějí měnit na tom, že každý člověk hřeší a zasluhuje za to, aby skon­čil v pekle, ale některým lidem Bůh jejich hříchy ze svého dobrého rozmaru nepočítá. Jediným kritériem pro výběr lidí do knihy života, o kterém je v Bibli zmínka, by mohla být zásada vyhlášená Bohem, která zní „Slituji se nad kým se slituji“ (2. Mojž. 33/19). Při uplatňová­ní této zásady Bohem si nemůže být nikdo jist tím, Že jeho jméno bude zapsáno do knihy života.

Posuzováno z hlediska zásad tohoto učení, žije člověk celý svůj život ve stálém strachu. Svědčí o tom tyto citáty z Bible: „Hospodina, svého Boha se budeš bát“ (5. Mojž. 6/13). „Počátek poznání je bázeň před Hospodinem“ (Přísl. 1/7).

Je Božím záměrem vytvořit pro život člověka takové podmínky, aby žil život ve stálém strachu? Já se domnívám, že ne.

Bible však není kniha, která by nezasluhovala pozornost člověka. Je to kniha, ve které je v tuně hlušiny ukryt jeden karát pravdy. Je v ní skryta pravda o Bohu i o člověku. Není snadné ji objevit. Může ji objevit člověk, který věří, že může komunikovat s Bohem a věří, že Bůh povede jeho myšlení k poznání pravdy, bude-li o to naléhavě prosit.

Můj názor na Boha a na člověka je odlišný od názorů autorů Bible i od učení křesťanských církví. Je to proto, že má víra je založena na jiných zásadách.
Za nejdůležitější zásadu své víry považuji zásadu, že člověk stvořený k obrazu Boha, je svobodný, stejně jako jeho Stvořitel. Bůh jeho vztahy k sobě nepodřídil žádnému zákonu. Člověk nemůže Boha svým jednáním nijak ohrozit nebo dokonce poškodit.

Druhá stejně důležitá zásada mé víry je přesvědčení o tom, že Bůh miluje člověka bezpodmínečně. Svou přízeň člověku neomezuje žád­nými podmínkami, při jejichž nesplnění, by mu svou přízeň odepřel. Bůh stvořil celý vesmír a všecko, co v něm je, sám ze sebe. Proto je Bůh všecko a má všecko. Nepotřebuje člověkovu poslušnost, ani aby ho člověk uctíval. Člověk těžko chápe bezpodmínečnou lásku, protože sám takto milovat nedovede. Když člověk vstupuje do manželství, má své představy o tom, jak by se měl chovat jeho partner. Zjistí-li časem, že partner jeho očekávání nesplňuje, končí manželství rozvodem. Bůh od člověka nic nepotřebuje, proto od něho nic neočekává. I ten největší vyvrhel lidské společnosti nemůže nikdy ztratit přízeň svého Stvo­řitele.

Je možné namítnout, že Bůh upravil chování člověka k jeho bliž­ním a k sobě zákonem (Desaterem Božích přikázání). Člověk stvořený k obrazu Boha je svobodný, Bůh jeho svobodu respektuje a nepřikazuje mu zákonem, co má a nemá dělat. Desatero by mělo být považováno za otcovské rady, které Bůh udílí svým dětem.

V Bibli je zapsáno, že Bůh uzavřel s lidmi dvě smlouvy. Tu star­ší po potopě prostřednictvím člověka, který se jmenoval Noe. V novější údajně vytesal zákon pro člověka do kamene a svěřil jej Mojžíšovi. Myslím si, že není správné, že se první smlouva lidem nepřipomíná. Pro mne je tato smlouva věrohodnější, protože v ní Bůh člověku oznamuje, že existuje zákon příčiny a následků. Tím mu naznačuje, že by měl více dbát na to, jak jedná se svým bližním, než na to, zda správným způso­bem uctívá pravého Boha.

Mojžíšovu smlouvu považuji za problematickou z toho důvodu, že zakazuje člověku uctívat jiné bohy. Bůh, který ví, že on je ten jediný skutečný, nezakazuje uctívat neexistující bohy.

Z přikázání upravujících vztah člověka k Bohu, považuji pro člo­věka za užitečné jen přikázání o svěcení soboty. Je to pro něho potřebné, protože při práci by neměl zapomínat ani na odpočinek. Boží při­kázání se týkají života člověka v hmotném těle, proto nemají nic spo­lečného s tzv. věčným životem člověka. Trestuhodným chováním k lidem se člověk dopouští provinění vůči lidem, nikoli vůči Bohu. Proto autoři Bible uvedli člověka v omyl, když nedobré chování člověka k lidem prohlásili za hřích proti Bohu. Provinění člověka proti lidem eviduje a trestá Boží zákon příčiny a následků.

Z Desatera bych chtěl připomenout přikázání, které je v něm uvedeno jako poslední. Ve starším překladu Bible začíná slovy: „Nepožádáš domu bližního svého... a končí slovy …ani čožkoli jest bližního tvého“. V novějším ekumenickém překladu začíná slovy: „Nebudeš dychtit po domě svého bližního … a končí slovy … vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu“ (2. Mojž. 20/17). Je zajímavé, že v seznamu věcí, které by člověk neměl žádat od svého bližního, je uvede­na i jeho manželka. Je to proto, že v oněch končinách země se v té době ženy kupovaly. Byly tedy považovány za majetek.

V tomto přikázání je zapsáno, že majetek člověka je pro ostatní lidi nedotknutelný. V současné době jsme svědky toho, jak nejrůznější podvodníci získávají velké majetky způsoby, které nelze považovat za poctivé. Ale nejen jednotlivci se takto chovají. Takto jednali v mi­nulosti všichni dobyvatelé a v nedávné době i dnes socialistické stá­ty. Ve všech válkách je toto přikázání porušováno. Jeho důsledkem je rozpad všech velkých říši, které vznikly tak, že dobyvatelé si při­vlastňovali to, co jim nepatřilo.

V Božím vesmíru působí zákony, které řídí nejen pohyby nebeských těles. Kdo říká, že si lidé, co je v životě potkalo, nezasloužili, současně tvrdí, ze ve vesmíru a v životě člověka vládne chaos. Posuzujeme-li to z pohledu, že člověk žije jen jeden život, může to tak vypadat. Připustíme-li však, že člověk nežije jen jeden život, potom věci vypadají jinak.