Problém křesťanských církví vidím v uznání výsledků bádání moderní vědy. V minulosti měly křesťanské církve podobný problém s uznáním, že země není plochá, ale kulatá, a že se kolem ní netočí slunce, nýbrž že je to naopak.

V současné době je pro křesťanské církve ve svých důsledcích mnohem závažnější přiznat, že seriózní badatelé po mnoha letech bádání dospěli k jednoznačnému závěru, že nenalezli nejmenší důkazy o pobytu významné národnostní menšiny Izraelců v Egyptě v době, která by odpovídala biblickému exodu Izraelců do „země zaslíbené“. Je možné namítnout, že takové důkazy mohou být objeveny v budoucnosti. Taková pravděpodobnost je však tak malá, že nepovažuji za nutné se jí v této souvislosti zabývat. Mimo to, nejdůležitější událost k níž mělo při tomto exodu dojít, to je vydání Božího zákona obecně nazývaného „Desatero božích přikázání“, zpochybňují i některé výroky a činy J. Krista. Uzdravováním v den sváteční (v sobotu) zpochybnil Kristus přikázání o svěcení soboty a odpovědí na dotaz zda má být ukamenovaná žena přistižená při cizoložení, zpochybnil platnost přikázání „nesesmilníš“. Kdyby byl Kristus přesvědčený o tom, že zmíněná přikázání jsou přikázání Boží, jednal a odpověděl by na dotaz jinak. Ale protože byl přesvědčený o tom, že jsou to přikázání lidská, odpověděl tak, jak odpověděl.

Pokud jde o exodus Izraelců z Egypta do země zaslíbené, považuji za potřebné, zabývat se nejdříve otázkou, kolik mělo být Izraelců, kteří emigrovali do Egypta a potom na Boží pokyn putovali do země zaslíbené.

Odborníci, kteří se zabývali určením (odhadem) celkového počtu Izraelců účastnících se údajného exodu, použili za základ odhadu počet bojeschopných mužů, kterých bylo napočítáno při sčítání provedeném podle záznamu ve IV. Knize Mojžíšově kap. 1. verš 46. Tam je zapsáno, že bojeschopných mužů bylo 603.000. K tomu připočítali kvalifikovaným odhadem počet žen, dětí a přestárlých mužů a dospěli k celkovému přibližnému počtu 2 miliony lidí.

Mám značnou potíž představit si, že ve starověkém sídelním městě panovníka se nachází oddělená část města sloužící k ubytování dvou milionů emigrantů vykonávajících otrocké práce pro faraona. Rovněž mě působí velké potíže přijít na to, jak si uprchlí otroci opatřili na poušti, kde nejsou zbrojařské dílny, válečnou výzbroj. Autoři Bible to čtenářům nevysvětlují a mě nenapadá nic chytřejšího, než to, že výzbroj pro tyto Boží bojovníky byla vyrobena v nebeských zbrojařských dílnách a spuštěna příjemcům na zem. Válečná výzbroj není levná záležitost a mnohé státy mají v současné době značný problém s tím, najít ve státní pokladně peníze na její zaplacení. Vzhledem k tomu, že prchající otroci žádnou státní pokladnu neměli, nenapadlo mně jiné vysvětlení, než které jsem vyslovil, i když mně to trochu neladí s údajným Božím přikázáním „nezabiješ“.

Jsou dva druhy badatelů, badatelé náboženští a nenáboženští. Ti nenáboženští vyslovují jednoznačný závěr svého bádání, který zní takto: „Nenalezli jsme žádné důkazy o pobytu významné národnostní menšiny Izraelců v Egyptě. Náboženští badatelé se snaží zachránit to, o čem se píše v Bibli a v biblickém slovníku napsali toto: „Někteří badatelé mají za to, že do Egypta neemigroval celý Izrael skládající se z 12 kmenů, ale jen kmen, ke kterému patřil Josef (který dosáhl vysokého postavení na dvoře faraona)“. V tomto výroku badatelů je veliká nedůslednost a nezodpovědnost, protože z toho nevyvozují žádné další důsledky, ve kterých by odpověděli na otázku, jaký to má dopad na exodus. K tomu je třeba poznamenat, že Josef se do Egypta nedostal tak, že by tam emigroval celý kmen, ke kterému patřil, ale tak že ho do Egypta prodali jeho bratři jako otroka.

Logicky uvažující člověk nemůže na základě těchto faktů dospět k jinému závěru, než k tomu, že emigrace Izraelců do Egypta a jejich exodus do „země zaslíbené“ je nereálná představa autorů Bible (Starého Zákona). Jestliže se nemohl uskutečnit exodus Izraelců do země zaslíbené, nemohl ani existovat jeho duchovní vůdce, Mojžíš a jsou důvodné pochybnosti o vydání Božího zákona obecně nazývaného Desatero Božích přikázání. Vydání tohoto zákona zpochybňují i tyto tři výroky J. Krista.

První výrok zní takto: „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci“ (Matouš 7/12). Je nutné položit si otázku, jaký je to zákon, v těchto Kristových slovech? Odpověď je tato: „Je to zákon příčiny a následků upravující vztahy lidí k sobě navzájem a to jak jednotlivců, tak i lidských pospolitostí, od těch nejmenších, za které je možno považovat různé spolky a zájmové organizace, až po ty největší, to je státy. Kristus tímto výrokem upozorňuje lidi na to, že jejich jednání má zrcadlový efekt v tom, že lidé s nimi jednají tak, jak oni jednají s ostatními lidmi. Je nutné si však uvědomit, že tomuto zákonu trvá delší dobu, než vytvoří podmínky pro to, aby se lidem vrátilo to, jak jednali s lidmi v minulosti. Vytvoření těchto podmínek trvá měsíce i roky. Od toho je odvozena i lidová moudrost, která říká, že Boží mlýny melou pomalu.

Myslím si, že na tato Kristova slova nebere ohled drtivá většina politiků, kteří nejednají se svými partnery tak, jak by si přáli, aby oni jednali s nimi. Jednání z pozice síly uplatňují ve svém jednání zejména ti, kteří jsou si vědomi toho, že drží v ruce velký klacek. Jejich jednání by se dalo charakterizovat asi takto: „My jsme atomová velmoc, zkuste si s námi něco začít a uvidíte“.

Je-li v citovaných Kristových slovech celý zákon, potom se z toho dá odvodit, že nemůže existovat jiný zákon, to je ten, který upravuje vztah Boha k člověku. To zpochybňuje existenci Desatera Božích přikázání, protože první, druhé, třetí a čtvrté přikázání tohoto Desatera, upravují vztah Boha k člověku, za jejichž nedodržování hrozí člověku ten nejpřísnější trest. Jestliže tento zákon neexistuje, nemůže ho člověk porušovat a nemůže se nalézat v zoufalé situaci, ze které není v jeho moci se vyprostit, a proto není ani potřeba řešit tuto situaci příchodem a obětí spasitele, který jediný to za lidi může učinit. Kristus tímto výrokem zpochybňuje svou roli spasitele.

Podobným a ještě přesvědčivějším způsobem zpochybňuje svou roli spasitele druhým svým výrokem, který zní takto: Na otázku člověka, který se ho ptá, co má dělat, aby dosáhl věčného života, odpovídá takto: „Zachovej Boží přikázání“ (Matouš 19/16, 17). V tomto Kristovém výroku není ani stín pochybnosti, že by to nebylo možné. V tom se Kristův názor na Boží přikázání podstatně liší od církevních vykladačů, kteří tvrdí, že to není možné. Po tomto výroku J. Krista si lidé mohou vybrat, čemu budou věřit. Buď, že získají život věčný zachováním Božích přikázání nebo vírou, že Kristus zaplatil za jejich hříchy tím, že se nechal přibít na kříž.

Již v prvních křesťanských sborech vykladači Kristova evangelia vykládali různě Kristova slova o dodržování Zákona. Hlavním odpůrcem dodržování Zákona byl apoštol Pavel, který ve svých epištolách, adresovaným všem sborům, na které se obrací, připomíná, že „není spravedlnosti ze zákona“. Tomu je nutno rozumět tak, že žádný člověk není schopen zachovávat Boží zákon v plném rozsahu. Proto platí: „Ospravedlnění před Bohem je možno získat jen vírou, že za hříchy člověka zaplatil Kristus svou obětí“. V této souvislosti by bylo vhodné připomenout Pavlovi slova Boha, která nám tlumočí prorok Ozeáš, která zní takto: „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly“.

Třetí a nejpřesvědčivější Kristův výrok zpochybňující jeho roli mesiáše, je jeho modlitba, aby Bůh svou mocí způsobil, že všichni, kteří uvěřili jeho evangeliu budou jedno s Bohem tak, jak je jedno s ním on, J. Kristus. Bůh je věčný a stali-li se křesťané díky Kristově modlitbě s ním jedno, získali tím věčný život bez oběti spasitele.

Dnešní vykladači Písma svatého plně přijímají názor apoštola Pavla na možnost získání věčného života a ignorují Kristova slova, kterými odpovídá na dotaz člověka „co mám dělat, abych získal věčný život“, ve kterých Kristus říká něco jiného než apoštol Pavel.

Závěry a zjištění badatelů týkající se přítomnosti Izraelců v Egyptě, zasluhují pozornost a reflexi křesťanů i Izraelců. Představitelé obou těchto církví tato zjištění svorně ignorují. Dalo by se to vykládat tak, že si myslí, že se jich výsledky tohoto bádání netýkají. Avšak pozici mrtvého brouka nelze předstírat věčně. Dříve nebo později se pravda vyklube na povrch.