„Já ti pravím, že ty jsi Petr, a na té skále zbuduji svou cír­kev, a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto i na nebi“ (Mat. 16/18,19).

Jsou to údajně slova J. Krista, pronesená poté, co apoštol Petr jako první z jeho učedníků, prohlásil, že Kristus je Mesiáš, Syn Bo­ha živého. Za toto jeho vyznání víry mu Kristus svěřuje klíče králov­ství nebeského. Jistě si mnohý čtenář Bible vzpomene, že tento správ­ce nebeského království stihnul jednoho večera svého Pána třikrát za­přít, když se domníval, že ti, kteří o nebeském království nechtějí nic slyšet, ale mají moc, že by ho mohli krutě potrestat za spolu­práci s člověkem, kterého vrchnost považuje za nebezpečného rebela.

Vykladači Bible mluví o zvláštní autoritě Petrově v církvi. Tuto autoritu odvozují od toho, že první vyznal, že Kristus je Mesiáš a první viděl Krista po jeho vzkříšení. Současně poznamenávají, že tato jeho autorita by neměla být chápána tak, že z ní plyne „pravomoc absolutní vlády nad církví“, a neměla by být přenášena na příslušníky dalších  generací.

Žádný člověk a žádná instituce, která má být pověřena nebo zmoc­něna k plnění určitého úkolu, si nemůže přát lepší zmocnění a širší vymezení pravomoci, než jaké se dostalo Petrovi. Co znamenají slova „co odmítneš na zemi bude odmítnuto v nebi a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“? Ve starším překladu je místo slova odmítneš použito slova „svážeš“.

Nevím, co v přeneseném smyslu znamená přijmout nebo odmítnout na zemi a na nebi, ale podle vykladačů Bible „svázat“ v přeneseném smyslu znamená o duši, že je svázána ve svazku živých. Selsky bych si to vyložil tak, že je Petrovi dána moc rozhodovat o tom, kdo bude za­psán do knihy živých, stejně jako ve Starém Zákoně rozhoduje Bůh o tom, komu nepočítá hříchy a zapisuje jeho jméno do „knihy živých“. Já se domnívám, že do knihy živých patří všichni lidé, do kterých Bůh vložil svého ducha při jejich stvoření.

Zmíněné Petrovo pověření je tak široké, že se z něho dá odvodit moc nad všemi lidmi i věcmi na zemi. A to nejen v církvi, ale i mimo ni. Nad věřícími i nevěřícími. Dalo by se uvést mnoho příkladů dosvědčují­cích, že v minulosti byla moc církve takto chápána.

Když Kristus pověřuje Petra správcovstvím nebeského království, dává mu moc, která přísluší Bohu. Posuzováno z hlediska Starého Zákona, říci o někom, že má moc, která přísluší Bohu, bylo rouhání nejtěžšího kalibru. Za takové rouhání byl trest smrti. Při posuzování Petrova po­věření správcovstvím nebeského království máme dvě možnosti. Budeme-li souhlasit, že Kristus Petrovi toto pověření dal, musíme si být vědomi toho, že se dopustil těžkého hříchu. Budeme-li vycházet z toho, že se Kristus nemohl dopustit hříchu, potom nemůžeme připustit, že Kristus vydal Petrovi zmíněné pověření.

Pravdivost, uvedeného Petrova pověření se dá zpochybnit tím, že se dosud vedou mezi odborníky spory o tom, zda Kristus slovo „církev“ ve svých kázáních a jiných projevech, vůbec vyslovil. I kdybychom název této pospolitosti vyznavačů Kristova učeni prohlásili za formální, ne­vyřešili bychom problém kontinuity díla mistra, v díle jeho následovní­ků. Je to, co hlásají křesťanské církve, Kristovo evangelium?

Další pochybnost je v tom, že Kristus žádnou církev v organizač­ním a právním smyslu nezaložil. Nevytvořil ani církevní hierarchii, kte­rou v pozdější době vytvořili vyznavači jeho učení. Církevní hierarchie je v rozporu s učením církve.

Petrovo pověření správcovstvím nebeského království zpochybňují též slova „brány pekel“, které církev nepřemohou. Něco, co neexistuje, nemůže přemoci církev, ani cokoli jiného. Kristus to ví, proto je pro­blematické označit ho za autora tohoto výroku a Petrova pověření.

Podle činitelů křesťanských církví je tato církev vyčleněná z celku Izraele. Je to společnost lidí očekávajících Boží království. Představy křesťanských ideologů o Božím království jsou neurčité. Sou­dím tak z těchto slov: „Neviditelné je království Boží, protože je bu­doucí, nebeské.“

Je to, co říkají tito ideologové o nebeském království v souladu s výrokem J. Krista, který říká: (Marek 1/15) „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangelium. Shodu vidím v tom, že jeden říká „budoucí“ a druhý „přiblížilo se“. Ale z toho, že Kristus mluví o království, které se přibližuje lidem, soudím že by se mělo týkat života lidí na zemi. Za náhodnou nepovažuji ani výzvu k činění pokání, vyslovenou spolu s oznámením.

Člověk, který si Kristovo evangelium vyložil tak, že mu bylo především zvěstováno, že je částí svého stvořitele, ten z toho odvodil, že žije věčný život v každé vteřině, a je pro něho věcí vedlejší, žije-li jej v hmotném nebo jiném těle, a nebe a země jsou pro něho kulisou života. Takovému člověku více záleží na tom, jak svůj život žije. Dbá-li ve svém životě dobrých rad svého nebeského Otce, zejména jeho slov „miluj, svého bližního jako sebe samého“ a nespoléhá na to, že za jeho zlé chování vůči bližním zaplatí jeho spasitel, na kterého budou jeho viny, přeneseny, jako na oběť přinášenou Bohu. Kdo takto pochopil Kristovo evangelium, ví, že za své viny bude muset zaplatit, protože Boží zákon příčiny a následků funguje jako počítač a nezná slitování. Kristus, na nelítostné fungováni tohoto zákona upozorňuje slovy: „Co jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ Verdikt zní v tomto případě velice tvrdě a není proti němu odvolání.

Je možné namítnout, že zákon příčiny a následků působí na stej­ném principu jako člověk, který jedná podle zásady „život za život, oko za oko, zub za zub.“ Rozdíl je však v tom, že důsledek, který člo­věk pociťuje jako odezvu svého nedobrého jednání se svým bližním, vnímá jako vlastní zkušenost. Na základě této zkušenosti je ochoten změnit, své jednání. Naproti tomu výkon spravedlnosti člověka, který na delikventa dopadá jako trest, vnímá delikvent jako vnější zásah do jeho života a na základě tohoto zásahu nehodlá na svém jednání nic měnit.

Člověk by si měl uvědomit, že zlé skutky, kterých se dopouští vůči svým bližním, nemůže na sebe vzít spasitel člověka. Spasitel mu může dát jen dobrou radu, která zní asi takto: „Boží zákon příčiny a následků je tvůj vychovatel a učitel, který tě vede k tomu, abys svým bližním projevoval, lásku, protože jen tak bude i tobě odpláceno láskou. Budou-li vedle tebe i jiní projevovat lásku svým bližním, bude se spo­lečnost lidí této planety přibližovat podobě Božího království.“

Když Kristus učí ve své vzorové modlitbě člověka prosit Boha za odpuštění hříchů, je nutné si uvědomit, že bere na vědomí myšlení člo­věka. Kristus ví, že Bůh člověku žádné viny nepočítá, ale též ví, že člověku je po dlouhé věky vtloukáno do hlavy, že hřeší a jeho hříchy eviduje Bůh. Prosba za odpuštění hříchů neslouží proto k ničemu jinému, než k vymazání této nepravdivé myšlenky z mysli člověka.

Pro člověka není důležité, zda byl Kristus vzkříšen. Podstatou Kristova evangelia je poučení o tom, že člověk je částečkou svého stvo­řitele. Je-li člověk částí svého stvořitele, je částí jeho života. Náš Stvořitel je věčný život, a co je náš stvořitel, to jsme i my.