Tvrdím, že dokonalý Bůh nemůže stvořit nic nedokonalého, a proto stvořil člověka dokonalého. Bůh stvořil člověka ke svému obrazu. Je-li Bůh svobodný, je svobodný i člověk a Bůh mu nepřikazuje, co má a co nemá dělat.

Vyměnil jsem si několik dopisů a jedním panem farářem o vztahu člověka k Bohu. V jednom z nich jsem vyslovil názor, že Bůh neprávem omezil svobodu našich prapředků v ráji, když jim zakázal jíst ovoce ze stromu poznání. Pan farář se k tomuto mému názoru vyjádřil takto:

„Svoboda Adamova a Evina nebyla v tom, že si mohli dělat, co chtěli. Jejich svoboda nebyla omezena tím, že nesměli jíst ze stromu poznání. Jejich svoboda byla v tom, že je nic a nikdo nenutil ze stro­mu poznání jíst... Věděli, co je dobré a co zlé, a že to zlé na ně nijak neútočilo. Had je pokoušel - to je pravda, to bylo jisté omezení svobody.

Neboli - svoboda je možnost ničím nerušeného rozhodnutí mezi dob­rým a zlým, kdy vím, co je dobré a co zlé. Komu je kritériem pouze jeho vlastní chtěni a rozhodováni, není svobodný. Proto je svoboda spo­jena vždy s určitou otevřeností vůči tomu, co mne přesahuje. Proto křesťan řekne, že svoboda je spojena s otevřeností vůči Bohu nebo pří­mo, že svoboda je Boží dar.

Adam a Eva byli svobodní v tom smyslu, že věděli, co je dobré a co zlé a nic nerušilo jejich rozhodnutí. Had jejich svobodu ruší – ale ne tolik, aby oni nemohli odolat. A protože se nejedná o historii, nýbrž o paradigma (modelový příběh), můžeme odečítat: My lidé jsme svo­bodni v tom smyslu, že víme, co je dobré a co zlé a můžeme se proto rozhodnout. Nesvobodní jsme v tom smyslu, že přichází pokušeni (roz­hodnout se pro zlé, které vypadá jako dobré). To je úkol našeho živo­ta – toto pokušení překonat, znovu objevit, co je dobré a toho se dr­žet.“

Odpověď pana faráře považuji za naučené fráze, které problém spíše zatemňují, než vysvětlují. S jeho vysvětlením nelze souhlasit z těchto důvodů:

1. Zakazuje-li mně někdo, co nemám dělat, omezuje moji svobodu.
2. Za svobodné nelze považovat rozhodování, které se uskutečňu­je pod hrozbou trestu smrti, člověče, můžeš se svobodně rozhodnout, ale rozhodneš-li se tak, že porušíš Boží zákaz, nevysloužíš si nic men­šího než trest smrti.
3. Kdyby naši prapředkové rozeznávali, co je dobré a co zlé, Bo­ží zákaz nejíst ovoce ze stromu vědění dobrého a zlého, by pozbyl svého smyslu.
4. Spojení svobody s otevřenosti vůči přesahu člověka, to je Bo­hu, naznačuje, že člověk vlastně neví, co je dobré a co zlé, proto by se měl vždy obracet na Boha a žádat jeho nápovědu. To však popírá smysl svobody. Svoboda je dána člověku proto, aby na základě vlastních svo­bodných rozhodnutí získával vlastní zkušenosti a sám poznával, co je dobré a co zlé. Otevřenost člověka vůči svému přesahu v praxi znamená, že člověk by se o radu, jak se má rozhodnout, měl obracet na pana fará­ře. Bůh je daleko a obvykle trvá dlouho, než se člověk dočká jeho odpo­vědi. Proto je jistější, obrátit se na toho, kdo je blízko.
5. Pan farář nazývá paradigmatem to, co je v Bibli zapsáno jako užitečná zkušenost víry našich prapředků. Paradigma však nevystihuje si­tuaci, protože naši prapředkové, ve chvíli, kdy sahali po zakázaném ovoci, nerozeznávali, co je dobré a co zlé. Spáchali proto hřích z ne­vědomosti. A z Bible známe příklad, kdy se Kristus modlí za lidi, kteří ho přibíjejí na kříž, a prosí svého nebeského Otce, aby jim odpustil, protože nevědí, co dělají. Kdyby se Kristus, přimluvil za naše prapředky, bylo by jim odpuštěno a nezatížili by celé lidské pokolení dědičným hříchem. A já se ptám – nemohl Bůh odpustit našim prapředkům i bez něčí přímluvy? Vždyť věděl, že spáchali hřích z nevědomosti.

Je možno jednání našich prapředků považovat za hřích? Ocitli se v situaci, kdy se měli rozhodnout, které ze dvou protichůdných tvrzení budou považovat za pravdivé. Tvrzení Boha: „Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ Tvr­zení hada: „Nikoli nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré a zlé.“ Podle zásady otevřenosti člověka vůči svému přesahu, měli dát za pravdu tvrzení Boha. Oni však s Bohem neměli ještě žádné zkušenosti. Bůh je ještě nepřesvědčil o tom, že mu mohou věřit. Proto se rozhodli pro je­diný možný způsob ověření pravdivosti zmíněných tvrzení. Byl to způsob velmi riskantní, protože v sázce nebylo nic menšího než jejich životy. I když nerozeznávali, co je dobré a co zlé, zdá se, že poznání pravdy mělo pro ně větší cenu než jejich životy.

Výsledek jejich prověrky je zapsán v Bibli. Není tam však napsá­no, že Bůh byl v tomto případě usvědčen ze lži, protože se ukázalo, že pravdivé bylo tvrzení jeho oponenta.
Odborníci vznesou proti tomuto mému tvrzeni pravděpodobně tyto námitky:

1. Když Bůh pod hrozbou trestu smrti zakazoval našim prapředkům jíst ovoce ze stromu poznání, měl na mysli jinou smrt, než jejich svůdce had.
2. Život fyzický i věčný je darem Božím. Tento život závisí na tom, jaký má člověk poměr ke slovu Božímu vtělenému v zákon. Kdo se vzepře slovu Božímu, propadá smrti.
3. Pro naše prapředky bylo slovo Boži zákaz jíst ovoce ze stromu poznání. Nerespektováním tohoto zákazu neztratili život časný, ale věčný.

       Taková argumentace je pro mne nepřijatelná z těchto důvodů:

1. Způsobem stvoření daroval Bůh člověku život časný i věčný.
2. Bůh nedává svému stvoření dary podmíněně, proto je nikdy ne­bere zpět.
3. Kdyby Bůh reagoval na jednání člověka takovým způsobem, kterým by ho nutil, aby jednal jinak, dalo by se z toho odvodit, že od člověka něco potřebuje nebo dokonce, že je na jeho jednání závislý.

První zkušenost našich prapředků, se svým přesahem nebyla pro ně nijak povzbudivá a není ani pro nás. Proto já nemohu jásat s panem fa­rářem nad tím, jak výstižně je nám jejich první zkušenost víry předána v paradigmatu o prvotním hříchu člověka.

Člověk se téměř denně ocitá v situaci, kdy se musí rozhodnout mezi několika tvrzeními nebo několika možnými variantami řešení. Snaha člověka, jejímž cílem je zjištěni pravdy, by neměla být hodnocena jako těžký hřích. Autoři této části Bible vylíčili situaci a jednání člověka záměrně a účelově tak, aby jej mohli označit za velkého hříšníka, který svým hříchem zatížil celé lidské pokolení. Podařilo se jim to však se­psat tak, že z Boha udělali lháře, a o hříšnosti jednáni člověka se dá oprávněně pochybovat.