56. Základ křesťanství

Křesťanské náboženství je založeno na víře, že Kristus zaplatil za hříchy lidí tak, že za ně obětoval svůj život.

Avšak hned první otázka, která člověka v této souvislosti napadne, může být pro mnoho lidí nejasná a učiteli křesťanské věrouky nedostatečně vysvětlovaná. To je otázka, komu Kristus svůj život obětuje? V Bibli je zapsáno, že několik proroků lidem tlumočí slova Boha, který říká, že si nepřeje oběti. Ale tamtéž si můžeme přečíst, jak Bůh lidem nařizuje, z čeho a jak mají zhotovit oltář, na který mu mají přinášet oběti a za jaké hříchy mu mají co obětovat. Někdo by si mohl myslet, že tím je věc vyřízena. Člověk zhřešil, přinesl Bohu oběť a koloběh může stejným způsobem pokračovat. Jenže vykladači křesťanské věrouky říkají, že člověk stále zůstává Bohu něco dlužen, protože Boží příkazy a zákazy není schopen plnit tak, jak si Bůh přeje.

Z toho, že Bůh nařídil lidem, že mu mají za své hříchy přinášet oběti, by se dalo odvodit, že oběti mají přinášet Bohu hříšníci. Ale v případě Kristovy oběti je to jinak, protože je řečeno, že lidé nejsou schopni za své hříchy zaplatit, proto jejich hříchy na sebe bere spasitel Kristus. Bere Kristus skutečně hříchy lidí na sebe z vlastní vůle nebo ho k tomu někdo nutí? Apoštol Jan nám zaznamenal Kristova slova, která Kristovu dobrovolnost zpochybňují. Jsou to tato slova: „Což nemám pít číši, kterou mi dal Otec?“ (Jan 18/11). Zastřenou formou je zde řečeno: „Na popravu mne posílá můj nebeský Otec.“ Potvrzuje to i Kristova modlitba v zahradě Getsemane, ve které prosí svého Otce, aby ho na Golgotu neposílal.

Ten, který skrze proroky lidem sděluje, že si nepřeje oběti, obětuje sám sobě svého jediného syna, kterého tohoto trápení mohl ušetřit, kdyby dovedl říci „lidé, já vám odpouštím vaše hříchy“. Podivné je též to, že to nedovede říct Bůh, který vede lidi k tomu, aby si navzájem odpouštěli. Jeden pan farář na ošemetnou otázku odpověděl takto: „Bůh je spravedlivý, ale já nevím jak.“ V těchto slovech je cítit maličká pochybnost, zda si slova, uváděná jako slova Boha, v některých případech neprotiřečí, ale víra v Boží spravedlnost tuto pochybnost potlačuje. Já o Bohu, který posílá na popravu svého nevinného syna, nemohu prohlásit za spravedlivého, ani toho Boha, který vede lidi k tomu, aby si odpouštěli, a sám ukřižováním Krista za hříchy lidí ukazuje, že on odpouštět nedovede. Ale na druhé straně, nemohu ani věřit tomu, že ukřižován nebyl, jak nám o tom podává zprávu jeho učedník Barnabáš ve svém evangeliu, které nebylo začleněno do Nového zákona.

K pochybnostem nás může vést i to, podíváme-li se na věc z chronologického hlediska. Podle nejnovějších výsledků vědeckého bádání se člověk na této planetě vyskytuje již 450.000 roků. Budeme-li za rok 1 považovat vyhnání člověka z ráje, potom Bůh téměř 450.000 roků nepotřeboval od lidí žádné služby a teprve včera, to je asi před 3.000 roky, najednou přišel na to, že ke spokojenosti a štěstí potřebuje, aby lidé dělali toto a nedělali tamto, a aby toho dosáhl, vydává Desatero svých přikázání a vyhrožuje lidem tím nejpřísnějším trestem, nebudou-li jeho přikázání dodržovat.

A jak příkazy a zákazy vznikaly, to je též problematické. Po potopě byly Bohem vydány jen dva zákazy a jeden příkaz. „Nezabiješ člověka a budeš se zdržovat požívání krve“ – to byly zákazy a Bohem bylo lidem přikázáno, aby se rozmnožovali. Rabíni považovali dva Boží zákazy za nedostatečné, a proto k nim přidali ještě 4 další, které sami vymysleli. Byly to tyto zákazy: „Modlářství, rouhání, smilstva a loupeže.“ Asi nepochybíme, budeme-li tyto rabínské zákazy považovat za zákazy lidské, nikoli Boží.

A o desateru se dá s úspěchem pochybovat proto, že mělo být vydáno při cestě Izraelců do země zaslíbené, která se nikdy neuskutečnila.

Do 21. století vlečeme představu převzatou z předkulturní minulosti lidstva, podle které krev oběti působí očistění od hříchů a smíření s Bohem. Nikdy však nebyl lidem předložen jediný důkaz o tom, že to tak funguje, ale přesto je to i dnes neotřesitelným základem křesťanské věrouky.

Dovolím si připomenout slova Boha týkající se obětí, která nám tlumočí prorok Izaiáš: „K čemu jest mi množství obětí vašich? dí Hospodin. Syt jsem zápalných obětí skopců a tuků krmných hovad a krve volků a beránků a kozlů nejsem žádostiv.“ (Izaiáš 1/11). Po tomto výroku Boha zbývají ze základů křesťanské věrouky jen ubohé trosky.

Podle vysokých činitelů křesťanských církví je třeba zlepšit misijní činnost. Já si však myslím, že je třeba otřesené základy křesťanské věrouky zreformovat tak, aby se více podobaly tomu, co víme, než tomu, v což tradičně věříme.

Copyright © 2009 Josef Kučera, všechny práva vyhrazena. Created by cloveknehresi.cz