Týrus bylo jedním z nejproslulejších měst starověku. Byl to důle­žitý námořní a obchodní přístav na pobřeží Středozemního moře. Podle Herodota založený roku 2.750 př.n.l. Dnes se toto město jmenuje Súr a leží na území státu Libanon.

Když Kristus procházel se svými učedníky okolím tohoto města, jedna žena ho oslovila takto: „Smiluj se nade mnou Pane, Synu Davidův! Má dcera je zle posedlá.“ (Mat.  15/22). Kristus, jí na tuto prosbu nijak neodpověděl. Žena svou prosbu několikrát opakovala a pravděpo­dobně i zvyšovala hlas, aby upoutala Kristovu pozornost. Jeho učední­kům to bylo nepříjemné, proto oslovili svého mistra takto: „Zbav se jí, vždyť za námi křičí.“ Mistr reagoval takto: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ Na další naléhavé prosby odpově­děl ženě takto: „Nesluší se vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ Žena však byla pevně odhodlána dosáhnout svého cíle a nenechala se odbýt odmítavým Kristovým výrokem. Na jeho námitku odpověděla: „Ovšem, Pane, jenže i psi se živí z drobtů, které spadnou se stolu jejich pánů.“ Tu jí Ježíš řekl: „Ženo, tvá víra je veliká; staň se ti tak, jak chceš.“

Text Bible nás blíže poučuje, o jakou ženu šlo. Jsou tam zapsána tato slova: „Jedna kananejská žena“. Kananejci byli původní obyvatelé země zaslíbené, do které přivedl Bůh svůj vyvolený lid. Kdyby bylo důsledně splněno nařízení Boha, tato žena by neexistovala, protože Bůh nařídil vyhladit všechny Kananejce.

Před tím, než se obrátila s prosbou na J. Krista, jistě prosila o pomoc boha svého národa a vyzkoušela schopnosti všech známých léči­telů v okolí. Ve chvíli, kdy prosila o pomoc J. Krista ve své víře vlastně konvertovala ze své dosavadní víry, na víru v Boha Kristova. Tato žena byla velice opovážlivá. Nekapitulovala před výrokem, kterým mistr oznamoval svým učedníkům, že jeho pomoc má své hranice a žena, která jej žádá o pomoc se nachází mimo vymezenou hranici. Dovoli­la si dokonce kritizovat rozhodnutí Boha. Vyslovuje pochybnost o tom, zda je správné pomáhat jen někomu a ostatní z pomoci vyloučit. Její slova je možno vyložit i tak, že omezování pomoci jen na vyvolené, není správné.

Reakce J. Krista na řeč oné ženy je víc než překvapivá. Jistě by našel dost argumentů, pod jejichž tíhou by musela uznat, že její názor je nesprávný. On však reaguje úplně jinak. Dokonce riskuje, že bule obviněn, že se zpronevěřil svému poslání. Když si položíme otáz­ku, proč takto jednal, nenajdeme pravděpodobně lepší vysvětlení než to, že viděl velikou lásku oné ženy, která byla důvodem její snahy pomoci za každou cenu tak, že přestala vnímat hranice národnostní i náboženské.

Mnohého jistě napadne, zda to nebyl omyl, kterého se Kristus dopustil. Vypravováním podobenství o milosrdném Samaritánovi nás pře­svědčuje o tom, že to nebylo nedopatření, protože podle smyslu tohoto podobenství nám říká, že náš bližní je každý člověk této planety a svým učedníkům říká: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.“ (Marek 16/15).
Ve smyslu nového obsahu slova „bližní“ bychom měli přehodnotit i tato slova zapsaná ve Starém Zákoně: „Nebudeš se mstít synům svého lidu …“ (3. Mojž. 19/18). Tato slova je možno vykládat tak, že mstít se jiným lidem, než příslušníkům svého národa je dovoleno, není přestoupením Božího nařízení a nehrozí za to žádný trest.

Myslím si, že tato slova uvádějí člověka v omyl, a nejsou v souladu se zákonem příčiny a následků. V této souvislosti je vhodné připomenout tato Kristova slova: „… cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili …“ (Mat. 25/40). Člověk často prohlašuje: „Bůh je na naší straně“. Tato slova svědčí o jeho velkém omylu. Je jen jeden stvořitel, a proto je to stvořitel i tvého protivníka. Můžeš ho nazývat nepřítelem, ale nic nezměníš na tom, že Bůh je i na jeho straně, protože i on byl stvořen stejně jako ty a je částečkou stejného Boha jako ty. Prohlásit někoho za nepřítele Boha a myslet si, že tím získávám právo jednat s ním jako s proklatým je omyl, kterým člověk nebo lidská pospolitost na sebe přivolává to, že jí zákon příčiny a následků odplatí stejnými nepříjemnostmi, které způsobili tomu, koho prohlásili za nepřítele Boha. Není nepřátel Boha, protože Bůh je ve všem svém stvoření. Na tom nic nemění ani skutečnost, že to drtivá většina lidí nebere na vědomí nebo to přímo popírá.

Bůh dává člověku svobodu k tomu, aby se mohl poučit z vlastní zkušenosti a omylů a na základě toho poznával, co je dobré. Dalo by se uvést mnoho příkladů o tom, že někteří lidé i lidské pospolitosti ne­mají nejmenší snahu o nápravu ve svém jednání. Ti musí počítat s tím, že jim působení zákona příčiny a následků bude připomenuto drastič­tějším způsobem než těm, kterým stačí mírnější připomínky.