Podle vykladačů Bible starozákonní názor na duši člověka není jednotný a liší se i od názorů novozákonních. Základní výpovědí Bible, z níž je třeba vycházet, jsou slova zapsaná v 1. Mojž. 2/7, kde čteme: „Učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ V novějším ekumenickém překladu, je to řečeno takto: „I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach země a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým, tvorem.“ Z odlišnosti těchto dvou překladů se dá poznat, že novější překlad se slovu duše vyhýbá.

Odborníky je tato část Bible vykládána takto: „Zde se nepraví, že člověk má duši, nýbrž, že celý je duší. Duchem naplněné tělo je duše živá. Proto lze lidi počítat, na duše. Duší živou je tedy i zvíře, protože jeho hmotné tělo musí být oživeno nějakým oživujícím prvkem. Duše je podle tohoto výkladu individualizovaný duch, omezený pro své spojení s tělem, které je jím oživováno. Duše je vázána na tělo. Při smrti člověka umírá i duše. Izraelec si nedovede představit duši bez těla jak si ji snaží představit Řek. Starozákonní člověk věřil, že duch oživující tělo člověka se po smrti vrací k Bohu, který ho dal. Nikde však není řečeno, zda tento duch existuje potom samostatně nebo splyne s Duchem Božím a ztratí, svou individualitu.

V Novém Zákoně to vypadá tak, jako kdyby člověk měl tělo, duši a ducha. V 1. Tesalon. 5/23 čteme: „Sám Bůh pokoje nechť vás celé po­světí a zachová vašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrny do pří­chodu našeho Pana Ježíše Krista.“

V apoštolském vyznání víry křesťan mimo jiné vyznává, že věří v těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. To dokazuje, že křesťanská věrouka na jedné straně přiznává existenci duše, avšak stejně jako starozákonní Izraelité si její existenci nedovede představit bez těla. Ideologové sice tvrdí, že vzkříšené tělo bude jiné než tělo zemřelé (tělo duchovní), ale existenci duše bez těla neuznávají.

Podle vykladačů Bible je nevykoupený pozemský člověk bytost bez ducha Božího a proto nechápe věci ducha Božího. Jako tělo a duše je člověk pro pád Adamův ztracen. Ale Duch svatý tvoří nového člověka, který má naději na věčný život.

Nelze souhlasit s názorem, že člověk, jako přírodní bytost nemá ducha Božího. Toto tvrzení vzbuzuje dojem, že člověk má nějakého vlastního nižšího ducha, který oživuje jeho tělo a umožňuje jeho exi­stenci nebo získal ducha, který oživuje jeho tělo, od nějaké stvořitelské konkurence. Ani jedno ani druhé není pravda. Existuje jen jeden Stvořitel, a ten vložil do těla člověka svého ducha, a takto vybavený člověk je schopen chápat věci ducha Božího a svého Stvořitele. Nesouhlasím s názorem, že člověk pozbyl věčný život pro prvotní hřích našich prapředků Adama a Evy. Ani nedokonalý člověk netrestá děti za hříchy rodičů a k dokonalému Bohu se tato představa vůbec nehodí.

Umírá-li při smrti člověka i duše, neubráníme se otázce, komu Bůh a faráři hrozí peklem? Není-li duše schopna samostatné existen­ce a vezme-li si Bůh ducha, kterého vložil do člověka zpět, jako svůj majetek, potom z člověka zbývá jen hromádka prachu a tomu je asi jedno, hrozí-li mu někdo peklem.
Dalo by se uvést několik citátů z Bible, které zpochybňují tvr­zení, že smrtí těla umírá i duše člověka. Za vhodné považuji uvést (1. Sam. 28/4-7) kde čteme: „Pelištejci (ve starším překladu Fili­stinští) se shromáždili, vtrhli do země a utábořili se v Šúnemu. Saul proto shromáždil celý Izrael a utábořil se v pohoří Gilbóa. Když Saul uviděl pelištejský tábor, strachy se celý roztřásl. I dop­tával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím (los) ani skrze proroky. Tu řekl Saul svým služebníkům: „Vyhledejte mi ženu, která vyvolává duchy zemřelých. Půjdu k ní a dotážu se jí.“ Jeho služebníci mu řekli: „Taková žena, která vyvo­lává duchy zemřelých, je v En-doru.“

Ponechme stranou skutečnost, že se tímto Saul dopouštěl něčeho, co bylo Bohem přísně zakázáno. Když král Saul přišel k této ženě, žena se ho zeptala: „Koho ti mám přivolat?“ Odvětil: „Přivolej mi Samuela.“ Ženě se podařilo, přivolat zemřelého proroka Samuela, který králi Saulovi oznámil Boží trest za nerespektování jeho nařízení. Skuteč­nost, že se předpověď proroka vyplnila, svědčí o tom, že nešlo o pod­vod ze strany zmíněné ženy. Tato má slova by neměla být chápána tak, že jsem příznivcem vyvolávání duchů. Jde mně o důkaz, že smrt těla nemusí být koncem existence, člověka. Vykladači Bible připomínají člověku, že se od Boha liší tím, že sdílí se zvířaty pomíjitelnost. Mne v této souvislosti napadá otázka: „Nemá člověk s Bohem též něco společného, když je jeho stvořením?“

I když příjmeme výklad vykladačů Bible, podle kterého duše není vyšší věčnou složkou lidské bytosti, nýbrž silou oživující pozemskou bytost, není tím odpovězeno na všechny otázky, které si můžeme v této souvislosti položit. Když bychom se zeptali vykladačů Bible, jak je to s čerpáním síly (energie, ducha) oživující tělo člověka, dostali bychom asi tuto odpověď. Zmíněná energie se během života člověka postupně vyčerpává tak, že na konci jeho života je úplně vyčerpána a zmizí.

Toto však není jediné možné vysvětlení. Na danou otázku je možné odpovědět i takto. Energie, která oživuje tělo člověka je napojena na nevyčerpatelný zdroj a v okamžiku smrti člověka není vyčerpána, proto se projevuje určitým způsobem i po smrti člověka. Jako důkaz je možno uvést příběh krále Saula, o kterém jsem se zmínil již výše. Skutečnost, že král Saul obdržel od ducha proroka Samuela požadovanou odpověď a jeho přepověď se též vyplnila, svědčí o tom, že energie oživující tělo člověka se projevuje určitým způsobem i po smrti člověka. Na základě tohoto důkazu je možno vyslovit tento názor. Člověk není tělo, je duch, který v určité době svého života bere na sebe hmotné tělo, aby v něm mohl prožívat to, co by nemohl prožívat jako duch.