55. Získání věčného života

Autorizovaní vykladači Písma Svatého a učitelé křesťanské věrouky nám říkají, že je jen jeden způsob, jak člověk může získat věčný život. Může se to uskutečnit jen tak, že člověk uvěří tomu, že Kristus zaplatil za jeho hříchy tak, že se jako spasitel lidstva nechal ukřižovat. Avšak J. Kristus nám říká, že jsou ještě 3 další způsoby, jak člověk může získat věčný život, aniž by jeho spasitel musel obětovat svůj život.

První způsob Kristus lidem ukazuje ve své modlitbě, která je v Bibli zapsána jako Kristova modlitba v zahradě Getsemane. Kristus se obrací na svého nebeského Otce a prosí ho, aby ho neposílal na Golgotu, kde by měl obětovat svůj život za smazání hříchů lidí a tím i získání jejich věčného života.

Zde je potřeba připomenout, že Kristus tuto prosbu uvádí slovy „Otče, tobě je všechno možné“. Co nám těmito slovy Kristus naznačuje? To, že Bůh je nejvyšší autorita v tomto vesmíru a proto může učinit cokoli. Slovo „cokoli“ zahrnuje též to, že může prohlásit „lidé já vám odpouštím vaše hříchy“. Kdyby Bůh toto prohlášení učinil, byly by tím smazány hříchy lidstva a člověk by tímto způsobem získal věčný život.

Z dalších slov, která si v Bibli můžeme o této věci přečíst, je vidět, že Bůh tuto Kristovu prosbu nevyslyšel. Je možno diskutovat o tom, zda se to mohlo stát, protože je možné proti tomu namítnout, že do Kristova evangelia patří i jeho výzva, aby se lidé na Boha obraceli se svými prosbami, a též i jeho ujištění, že jejich prosby budou vyslyšeny. Nevyslyšená Kristova prosba by znamenala vážné zpochybnění jeho evangelia. To však v této souvislosti není důležité, podstatné je, že Kristus tuto možnost lidem ukázal.

Nikdo z vykladačů Písma Svatého, se nesnaží lidem vysvětlit, proč asi Bůh tuto prosbu svého Syna nevyslyšel. Hloupá fráze „cesty Páně jsou nevyzpytatelné“, nemůže myslícího člověka uspokojit. Ten si položí otázku, co tím Bůh získal? Jaký pocit blaha a štěstí mu přinesl smrtelný chrapot umírajícího člověka? Jakou vrcholnou rozkoš prožíval, když mohl vychutnávat utrpení člověka, přibitého na kříž? Já na tyto otázky nemám jinou odpověď, než tu, že Kristova oběť na kříži za hříchy lidí, je jeden z největších nesmyslů , předkládaných lidem k věření a Kristova modlitba v zahradě Getsemane mne utvrzuje v tom, že můj názor na tuto věc je pravdivý.

Správnost mého názoru potvrzují též slova odborníků, kteří upozorňují na to, že nikde není vysvětleno proč krev oběti má působit očištění a smíření. "Tato stará ceremonie s krví oběti převzatá ještě z nekulturní minulosti národa působí značné rozpaky." Toto napsal autor Biblického slovníku, ale zapomněl k tomu dodat, že to zpochybňuje Kristovu oběť za hříchy lidí.

Několik proroků nám tlumočí slova Boha, který říká, že si nepřeje oběti, a že lidi o ně nepožádal. Tvrzení, že krev oběti působí smíření a očištění, není nic jiného než mylná představa autorů Bible, stará vice než 3 tisíce let, která možná mohla působit na lidi v nekulturní době, která však v současné době, buď "působí značné rozpaky" nebo přináší opačný účinek, , než hlasatelé "pravého náboženství" předpokládají.

Druhý způsob, jak lidé mohou dosáhnout věčného života, je v Kristových slovech, kterými odpovídá na dotaz člověka, který se ho ptá, co má dělat, aby získal věčný život? Kristus mu odpovídá, že má zachovávat přikázání (Mat. 19/16, 17). Tato Kristova slova vykladači Písma Svatého ignorují. Činí tak zřejmě proto, že ve Starém Zákonu je lidem mnohokrát připomínáno, že žádný člověk není schopen v plném rozsahu Boží Zákon dodržovat. Prvokřesťanským sborům to připomíná apoštol Pavel ve svých epištolách (listech), ve kterých jim píše, že „není spravedlnost ze zákona“. V epištole adresované Galatským to vyjadřuje takto tvrdě: „Nebo jestliť jest spravedlnost ze zákona, tedy Kristus nadarmo zemřel,“ (Gal. 2/21). Apoštol Pavel má pravdu v tom, že Kristova oběť byla zbytečná. Vykladači Písma Svatého ignorují i slova Boha, která nám tlumočí prorok Ozeáš, a která zní takto: „Chci milosrdenství, ne oběť, poznání Boha je nad zápaly,“ (Ozeáš 6/6). Podle slov Boha, ti lidé, kteří věří tomu, že Bůh si vyžádal oběť J. Krista za hříchy lidí, Boha neznají.

Třetí způsob, jak člověk může získat věčný život, naznačuje Kristus ve své prosbě, se kterou se obrací na svého nebeského Otce a prosí ho, aby svou mocí způsobil, aby všichni, kdo uvěří jeho evangeliu, byli s Bohem jedno. Toto je pro vykladače Písma Svatého rovněž velmi těžko přijatelné, protože ve Starém Zákoně je na mnoha stránkách opakováno, jak velká je propast mezi Bohem a člověkem a jak mnoho je povolaných, ale jen málo vyvolených.

Kritikové mohou namítnout. Jak se pozná, že někdo skutečně uvěřil Kristovu evangeliu? V České republice je asi 20 křesťanských církví a náboženských společností a každá vykládá Kristovo evangelium trochu jinak.

Tyto kritické připomínky pozbývají smysl, protože to, že se člověk projevuje jako živý tvor, se může dít jen díky tomu, že jeho hmotné tělo oživuje energie, která stvořila vesmír a všecko, co je v něm. Člověk je tímto způsobem s touto energií svázán jako jeden celek.

Představy autorů Starého Zákona o velké propasti mezi Bohem a člověkem jsou proto nereálné a mylná je i jejich představa o tom, že Bůh potřebuje služby člověka a zajišťuje si je tak, že pro jednání člověka vydává řadu příkazů a zákazů a za jejich nerespektování hrozí člověku tím nejpřísnějším trestem.

Kdyby se někdo pokusil vykladače Písma Svatého, kteří bezvýhradně věří psanému slovu, přesvědčit o tom, že Bůh služby člověka nepotřebuje, položili by mu tuto otázku. Když Bůh od člověka nic nepotřebuje, jaký měl důvod k tomu, aby člověka stvořil? Odpověď je tato. Bůh stvořil vesmír a všecko co v něm je proto, aby mohl prožívat to, co jako duch nacházející se ve sféře absolutna prožívat nemohl. Po stvoření vesmíru se Bůh nachází jak ve sféře absolutna, tak ve sféře relativity, to je v hmotném světě a prožívá všechno, co prožívá člověk.

Z uvedeného vyplývá, že ani J. Kristus nedává člověku jednoznačný recept na to, čemu má věřit. Je to proto, že všechna slova zapsaná v Bibli se neshodují s realitou, proto jim nelze bezvýhradně věřit. Kristus na to upozornil lidi tak, že zpochybnil údajné Boží přikázání o svěcení soboty tak, že uzdravoval i v sobotu a přikázání nesesmilníš tak, že žena, která toto přikázání porušila, nebyla zbavena života. Člověk se ke své víře musí lopotně dopracovat a celý život hledat a střádat důkazy, kterými by svou víru podepřel.

Řekl jsem, že nelze bezvýhradně věřit slovům zapsaným v Bibli. Je to proto, že některé výroky uváděné jako výroky jedné osoby jsou ve vzájemném rozporu. Toto své tvrzení chci obhájit na čtyřech výrocích uváděných v Bibli jako slova J. Krista.

První Kristův výrok je zapsán v evangeliu sv. Marka v části nazvané "Ustanovení večeře Páně" (Marek 14/22-24) a zní takto: "Když jedli, vzal chléb, požehnal, lámal a dával jim se slovy: "Vezměte, toto jest mé tělo." Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé." Těmito slovy oznamuje svým učedníkům, že jako spasitel obětuje svůj život za hříchy lidí.

V druhém výroku, který Kristus vyslovil následujícího dne, však říká něco jiného. Prosí svého nebeského Otce, aby ho neposílal na Golgotu, kde by měl jako spasitel obětovat svůj život. Svou prosbu uvádí slovy: "Otče, tobě je všechno možné ...", čímž naznačuje, že Bůh může prohlásit: "Lidé, já vám odpouštím vaše hříchy." Těmito slovy lidem uazuje, že by nepotřebovali spasitele, kdyby jim Bůh odpustil jejich hříchy.

Stejnou zprávu lidem oznamuje i v třetím výroku, když odpovídá na dotaz člověka který se ho ptá, co má dělat, aby získal věčný život. Kristus mu odpovídá: "zachovávej přikázání". S tímto Kristovým výrokem nesohlasí apoštol Pavel, který říká: "není spravedlnosti ze zákona". Tomu by mělo být rozuměno tak, že žádný člověk není schopen dodržovat Boží zákon a proto potřebuje spasitele, který zaplatí za jeho hříchy obětováním svého života. Vykladači Písma Svatého akceptují tento Pavlův názor na tuto věc a ignorují slova J. Krista, který říká něco jiného. Proto je možno říci, že křesťanské církve nehlásají evangelium J. Krista, ale evangelium apoštola Pavla.

Ve čtvrtém výroku Kristus rovněž říká lidem, že nepotřebují spasitele, protože pro ně vyprosil u Boha jednotu s Bohem. O tom, zda tímto způsobem může člověk získat věčný život, může pochybovat jen ten, kdo pochybuje o tom, je-li Bůh věčný.

Kdo uvěří tomu, že pravdivý je ten Kristův výrok, ve kterém říká, že obětuje svůj život, za ty, kdo uvěří jeho evangeliu, ten odmítne další 3 Kristovy výroky, ve kterých říká, že člověk nepotřebuje spasitele. Kdo uvěří těm Kristovým slovům, že člověk nepotřebuje spasitele, ten nemůže věřit tomu, že slova o "ustanovení večeře Páně" vyslovil J. Kristus.

Kristovo uzdravování v den odpočinku a jeho odpověď na dotaz má-li být potrestána žena, která porušila přikázání „nesesmilníš“, považuji za dostatečný důkaz, že Kristus byl přesvědčený o tom, že Bůh nikdy nevydal Desatero svých přikázání. To, co se v Písmu Svatém traduje jako Desatero Božích přikázání, považoval za přikázání lidská, nikoli Boží. Tato skutečnost otřásá základy křesťanské věrouky, protože nebyl-li Bohem vydán zákon, nemohou ho lidé porušovat, nemůže jim za to hrozit trest a spasitel nemá koho zachraňovat.

Pro věrohodnost tohoto tvrzení svědčí tyto důkazy.

  1. Kristova modlitba v zahradě Getsemana, ve které Kristus lidem naznačuje, že Bůh, jako nejvyšší autorita v tomto vesmíru, může lidem hříchy odpustit. Nevyslyšení této Kristovy prosby by bylo důkazem, že Bůh lže, protože lidem slíbil, že každou jejich prosbu vyslyší /Mat. 7/8/. Já nemohu věřit tomu, že Bůh lže.
  2. Kristova odpověď na dotaz člověka, který se ho ptá, co má dělat, aby získal věčný život. Kristus mu odpověděl, že má zachovávat přikázání. To, co v Písmu svatém následuje po této první Kristově odpovědi, nemohu považovat za slova Kristova, protože těmito slovy popírá to, co řekl v odpovědi první a klade druhou otázku, která tazatele nezajímá, a kdyby křesťané měli podle toho jednat, museli by být spolkem bezdomovců, kteří nepečují o to, co budou jíst, kde budou bydlet a do čeho se obléknou, protože věří, že vším potřebným k životu je zaopatří Bůh. Ale takovým spolkem křesťané nejsou.
  3. Kristova prosba, kterou nám zapsal apoštol Jan v 17. kapitole svého evangelia, ve které Kristus prosí Boha, aby svou mocí způsobil, aby ti, kdo uvěří jeho evangeliu, byli s Bohem jedno, což jsou všichni křesťané. Kdyby Bůh tuto prosbu nevyslyšel, byl by to další důkaz, že lže. Já Boha za lháře nepovažuji, proto věřím, že Bůh tuto prosbu vyslyšel, i když je tato prosba nadbytečná, protože Bůh lidem žádné hříchy nepočítá.
  4. Účastníci bohoslužebního shromáždění odříkávají mimo jiné Modlitbu Páně, obecně nazývanou Otčenáš, která obsahuje i prosbu za odpuštění hříchů, kdyby autoři Nového zákona věřili tomu, že Bůh tuto prosbu vyslyší, nemusel by se Kristus nechat přibít na kříž, ale autoři Nového Zákona tomu nevěří, proto za odříkáním Otčenáše v bohoslužbě následuje tzv. svaté přijímání, které připomíná Kristovu oběť za hříchy lidí, což je další důkaz, že Bůh lže.
  5. Nemohu věřit tomu, že Bůh zapomněl na to, že když nechá ukřižovat J. Krista, ukřižuje i sebe, protože Kristus říká: „já a Otec jsme jedno“, „Otec je ve mně a já v Otci“ /Jan 10/38/.

Copyright © 2009 Josef Kučera, všechny práva vyhrazena. Created by cloveknehresi.cz