Náboženská víra je projevem osobní důvěry Bohu a jeho slovům a spoléhání na jeho moc a pomoc člověku. V osobní víře člověka je za­hrnuta i důvěra k Božím prorokům, jako zvěstovatelům Božího slova člověku.

Podle církevních ideologů si víru věřící člověk nevynutil, ani nevytvořil. Víra je podle nich dar, a obdarování tímto darem je rozdíl­né podle subjektivního pochopení Boží vůle. Tito ideologové současně tvrdí, že víra je ovoce ducha.
Tato dvě tvrzení jsou v rozporu, protože, aby někdo mohl sklízet ovoce ducha, musel nejdříve pracovat, aby ho vypěstoval. Podle mne je dar Boží duch a jeho ovoce je víra. Ovoce je takové, jakou péči věnoval pěstitel jeho pěstování. Proto nelze souhlasit s tvrzením, že si věřící víru nevytvořil.

Problematické je i tvrzení, podle něhož si člověk nemůže víru od Boha vynutit. V Bibli je zapsán příběh Božího oblíbence Jákoba, který si od Boha vynutil požehnání (1. Mojž. 32/24-26). Neznám žádný seznam věcí vydaný Bohem, za která by člověku nedovoloval prosit, ani Bohem vymezenou hranici, o které by Bůh prohlásil, co ji přesahuje, nesmí být předmětem jemu předkládaných proseb. Neznám ani žádné omezení proseb, na které by upozorňoval Kristus své učedníky. Diskutovat je možné o tom, kde končí pokorná prosba člověka, a kde začíná něco, co by se dalo na­zvat nátlakem nebo vynucováním si od Boha něčeho, co mu Bůh sám od sebe nedává, protože si myslí, že to pro člověka není nezbytně potřebné. Ani nátlak na Boha nepovažuji za čin trestuhodný. Je však otázka, zda vynu­cený dar od Boha přinese člověku ten užitek, potěšení, či požitek, který od něho očekává. Je možné, že mu přinese opak toho, co očekával.

Strážci církevních dogmat upozorňují věřící na nebezpečí útoku pokušitele na víru člověka. Připomíná mně to stranické ideology a funk­cionáře, kteří nabádali členy strany k bdělosti a ostražitosti před čí­hajícím nepřítelem, který by chtěl zvrátit vítězství socialismu. Myslím, že největší ohrožení víry je člověkovo pochybování. Ale to nepřichází zvenčí, nýbrž se rodí v mysli člověka. I pochybování může být člověku prospěšné, protože ho často motivuje k hledání a nalezení nových ar­gumentů, které jeho víru posilují. Proto na strašáky pokušitelů přichá­zejících zvenčí nebo dokonce z pekla, nevěřím.

Aby člověk moc své víry nepřeceňoval, je mu připomínáno, že moc přenášet hory, nemá víra sama v sobě. Víra není magickou silou člověka, ale je to moc Boží, která bude dána tomu, kdo o ni důvěřivě prosí. Nevidím velký rozdíl v tom, dosáhnu-li žádoucího výsledku nebo cíle mocí svou nebo vypůjčenou. Přirovnal bych, to k člověku, který si po­třebuje usnadnit práci použitím drahého přístroje, na který nemá peníze, a vyřeší problém tak, že si přístroj vypůjčí. Důležitý je výsledek, a člověk se nemusí stydět za to, že na všecko nemá, a někdy mu nezbývá nic jiného než požádat o pomoc svého nebeského Otce. Pomoc v rodině po­važuji za samozřejmou.

Už jsem se zmínil o tom, že víra v Boha zahrnuje v sobě i důvěru k Božím prorokům, jako zvěstovatelům Božího slova člověku. Problém je v tom, že řeč proroků není řečí, kterou žena oznamuje svému manže­lovi, že přinesla z obchodu housky. Řeč proroků nepostrádá jistou záhadnost a mnohoznačnost. Výroky proroků jsou proto vykládány nejen růz­ně, ale někdy přímo protichůdně. Nelze z toho vyjmout ani proroctví týkající se osoby J. Krista a jeho mesiášského poslání. Svůj názor na Kristovo poslání jsem vysvětlil na předchozích stránkách. Je zajímavé, že ideologové křesťanských církví, kteří vyzývají věřící, aby věřili prorokům, sami prorokům nevěří. Proroci mimo jiné řekli: „Oběť k od­stranění hříchů nestačí, protože hříchy člověka není možné přenést na oběť přinášenou Bohu.“ Kdyby těmto slovům věřili, křesťanské církve by nemohly hlásat, že Bůh daroval věčný život člověku za oběť J. Krista.

Z toho je možno odvodit, že i při posuzování proroctví potřebuje člověk radu odborníků, kteří dovedou ve slovech proroků poznat a oddě­lit zrní od plev. „Člověče, bez odborného průvodce slovem Božím a slo­vy proroků jsi ztracený. Založíš-li svou víru na slovech, která nejsou posvěcená církví, nevyznáváš správnou víru a riskuješ ty nejkatastrofálnější důsledky“. Toto je vážné varování odborníků dobrodruhům, kte­ří si myslí, že mohou objevit pravdu, která zůstává odborníkům skryta.

Křesťanovi je též připomínáno, že jeho víra není nikdy plná a dokonalá, proto by se měl dovolávat Kristovy posily a uvědomovat si, že jeho víra je na Kristově pomoci závislá. Vysoce oceňuji Kristovu pomoc člověku zvěstováním evangelia, a jeho osobní příklad víry v Bo­ha. Víru člověka však považuji za osobní věc člověka a úkol, který musí vyřešit sám. Není jistě snadné dosáhnout takové dokonalosti víry, jakou měl Kristus, ale být věčně závislý na něčí pomoci, to neodpoví­dá mé povaze. Proto jsem odhodlaný pachtit se s tímto problémem o něko­lik desítek tisíc let déle, ale chci jej vyřešit sám.

Křesťanovi se též oznamuje, že odmítne-li se sklonit v pokání před Božím soudem vysloveným v Kristově kříži nad celým lidským pokole­ními, nebude to považováno za nic menšího, než za projev nevěry. Abych tomuto, požadavku mohl vyhovět, musel bych být přesvědčený o tom, že Bůh s člověkem nějakou soudní při vede, a že Kristův kříž s tím nějak sou­visí. Protože mne hlasatelé „pravého náboženství“ nepřesvědčili ani o jednom, ani o druhém, ponechávám si vlastní názor na tuto věc.

Dalším kritériem správné víry člověka, je víra ve vzkříšení J. Krista, jako důkaz Božího přiznání se k němu a k jeho poselství. Na předchozích stránkách, jsem vyslovil přesvědčení, že Bůh se přiznává jako nebes­ký Otec nejen k J. Kristu, ale i k tomu nejposlednějšímu vyvrhelovi lid­ské společnosti. Vedle toho jsem ještě vyznal, že můj nebeský Otec mně z lásky, daroval věčný život tím způsobem, že mne učinil části sama sebe a svého života. Další důkaz, který je člověku dáván v Kristově vzkří­šení, považuji pro sebe za nadbytečný.