O pekle se píše ve Starém i Novem Zákoně. I Kristus mluví o pekle. Např. říká: „… Jděte ode mne zlořečení do ohně věčného, který je připraven ďáblu i andělům jeho …“ (Mat. 25/41). A na jiném místě adresuje tato slova farizeům, kteří se mu snaží dokázat, že je podvodník a zázraky činí mocí ďábla: „Vy z otce ďábla jste …“ (Jan 8/44).

Peklo reprezentuje opačnou stranu, na které je Bůh. Nikdy jsem však nebyl církví poučen o tom, kdo je tvůrce pekla a jaký účel plní. Ve vesmíru, který stvořil Bůh sám ze sebe, a který Bůh celý naplňuje, není pro peklo místo. Oponenti Boha oponují Bohu z nevědomosti a jen tak dlouho, dokud nepoznají, že jsou částí Boha. Kdyby Bůh trestal své oponenty peklem, trestal by sám sebe. Kdyby tímto způsobem zahynul nějaký Boží od­půrce, zahynula by částečka Boha. Proto se pro peklo nedá nalézt žádné logické vysvět­lení. Strana dobra a zla je z tohoto hlediska jen stranou vědomosti a nevědomosti. Rovněž tak i síly dobra a zla. Zní to podivně, že existuje jen jedna strana, strana dobra, ale pro druhou stranu není z tohoto pohledu vysvětlení.

Totéž platí o nebi. Přijití do nebe nebo zasloužití si nebe, není nic jiného, než poznání, že existuje jen jedna strana, a to je jednota s Bohem. Kristus říká, že on a jeho nebeský Otec, jsou jedno a dále tuto jednotu rozšiřuje na své učedníky a potom ještě dále na ty, kteří uvěří jejich evangeliu. Ale tady by to nemělo končit, protože jedno a Bohem je všechno jeho stvoření. Kristus se přesvědčuje posledního dne, kdy je se svými učedníky, že i pro ně je tato skutečnost těžko pochopi­telná, a že to vlastně nechápou. Proto prosí svého Otce, aby jim to pomo­hl pochopit.

Připouštíme-li existenci pekla, musíme si uvědomit, že současně ří­káme, že ve vesmíru je místo, kde není Bůh. Toto tvrzeni je v rozporu se skutečností, protože vesmír stvořený Bohem, Bůh celý naplňuje.

Mezi peklo a smrt je možno položit rovnítko, protože oba názvy oz­načují odplatu za hřích. K tomuto trestu neodsuzuje člověka nikdo jiný a nikdo menší než Bůh. Je-li peklo instituce určená k výkonu Boží sprave­dlnosti, potom by ďáblové zajištující fungování pekla, měly být osoby, které plni obdobné funkce jako v lidské společnosti soudci a správcové a dozorci trestnic. Měly by to být osoby vážené, nikoli hodné opovržení. Považují-li se za osoby opovrženíhodné, je to způsobeno tím, že autoři Bible přenesli svou zkušenost s výkonem spravedlnosti v lidské společ­nosti i do výkonu spravedlnosti Boží.

Je-li smrt odplata za hřích určená Bohem, potom není možné souhlasit s tímto výrokem apoštola Pavla: „… Kde je, o smrti osten tvůj? Kde je, o peklo tvé vítězství?“. Tento výrok převrací skutečnost tak, že za smrt člověka činí odpovědným peklo. Tuto argumentaci by bylo možné z jistého hlediska připustit, kdybychom řekli, že lidé spáchali hříchy pod vlivem agitace pekelníků. Tento argument neobstojí, vezmeme-li v úva­hu, kolik lidí se nechá ovlivnit agitací, a kolik se jich rozhoduje na základě vlastních vědomostí a zkušeností. Domnívám se, že agitací se dá ovlivnit maximálně 30 % populace této planety. I kdybychom oněch 30 % viny přisoudili peklu, člověk nese vždy odpovědnost za svá rozhodnutí a za své činy. Proto příčinu toho, jak to s životem člověka dopadá, je nut­né hledat někde jinde.

Apoštol Pavel o hříšnosti člověka mimo jiné říká: „Ve své nejvnitřnější bytosti s radostí souhlasím se zákonem Božím; když však mám jednat, pozoruji, že jiný zákon vede boj proti zákonu, kterému se podřizuje má mysl, a činí mě zajatcem zákona hříchu, kterému se podřizují mé údy.“ (Řím. 7/22,23).

Těmito slovy apoštol Pavel naznačuje, že člověk by mohl Boží zákon naplnit mnohem snadněji, kdyby nebyl pro život na této planetě vybaven hmotným tělem. A protože hmotné tělo člověka je nezpochybnitelná skuteč­nost, k tomu, aby byl zachován život člověka, je nezbytné zrušit působe­ní Božího zákona. Přestože v Novém Zákoně je mimo jiné napsáno, že Bůh je Láska (1. Jan 4/8), autoři Nového Zákona se nemohou zbavit představy zlého Boha Starého Zákona, který nemůže nechat hříchy člověka bez trestu. Podle této představy může být působení Božího zákona zrušeno a hříchy člověka smazány jedině krví nevinného člověka ukřižovaného na Golgotě. Vykladači Bible nebudou souhlasit s tím, že působení Božího zákona je zrušeno. Oni řeknou, že zákon, který nemohl naplnit člověk, naplnil za něho Kristus. Nevadí jim, že se dostávají do rozporu se slovy proroků, kteří říkají, že hříchy člověka nelze přenést na oběť přinášenou Bohu. Kdo věří tomu, že Bůh je láska, ten uvěří i těmto slovům Boha:

„Člověče, daroval jsem ti z lásky život, proto jsem nikdy nemohl vydat zákon, který by tě odsuzoval k trestu smrti. Tvoji učitelé, kteří ti říkají něco jiného, nemluví pravdu.“

Kristus nemohl nikdy říci tato slova: „… Jděte ode mne prokletí (ve starším překladu „zlořečení“) do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům“ (Mat. 25/41). Když se seznámíme s tím, koho se prokletí týká, poznáme, že jde o lidi, kteří neprojevují lásku svým bližním. Kristus, který říká „milujte i své nepřátele“ nemůže lidi proklínat a odsuzovat k věčnému trápení v plamenech pekla. Tento výrok vložený do úst J. Krista je pozoruhodný též tím, že jako větší hřích hodnotí jednání těch, kteří člověka ke hříchu svádějí, než toho, který hřích skutečně spáchá. Podivně vyznívá též to, že ti, kteří mají zajišťovat výkon Boží spravedlnosti, mají být potrestáni stejně nebo dokonce více, než ti, kteří se provinili proti Božímu zákonu. Podle vykladačů Bible Bůh říká: „Odplata za hřích je smrt.“ (1.Mojž. 2/17). Ale podle výše uvedených slov to vypadá tak, že smrt se zdá Bohu malý trest pro člověka, proto ho odsuzuje ne k smrti, ale k věčnému trápení v plamenech pekla. Kristus, který ví, že zlé jednání člověka se svými bližními je podřízeno Božímu zákonu příčiny a následků, nemohl nikdy tato slova vyslovit.

Neexistuje-li Boží zákon, který není člověk schopný dodržovat, nemohou existovat ani ti, kteří nabádají člověka k jeho porušování a nemůže existovat ani peklo, jako instituce, zajištující výkon Boží spravedlnosti.

Vykladači Bible o pekle mimo jiné říkají:

„Název peklo z hebrejského, řeckého a aramejského jazyka je překládán jako „hrob“, „jáma“ nebo „propast“. Tato slova vždy označují říši mrtvých, tedy jiný svět než svět živých – podsvětí, záhrobí. Do hrobu sestupuje každý zemřelý. Podle autorů Bible se z tohoto místa nikdo nevrátí. Připouštělo se, že s použitím kouzelnických a zaklínacích praktik se někdo mohl na čas výjimečně vrátit. Tyto praktiky však byly v Izraeli přísně zakázány.“

Peklo je též označováno jako oblast zahynutí, zatracení nebo „země zapomenutí“, kde není světla, vládne tam temnota a mrákota. Podle autorů Bible zde přestává jakýkoli styk s Bohem. Je to dokládáno tímto výrokem: „Bůh na mrtvé nevzpomíná“ (Žalm 88/6). Přestože podle autorů Bible je Bůh Pánem i pekla (Žalm 16/10). Tito autoři současně tvrdí, že Bůh není Bůh mrtvých, ale živých. Peklo je podle nich domovem těch, kteří na boha zapomněli. Kdo jednou vstoupil do pekla, už se z něho nedostane (Job 7/9 nebo Izaiáš 26/14). V rozporu s tímto tvrzením je jiný výrok zapsaný v Bibli, podle něhož spravedliví, ač mrtví neztratí svou odměnu, stejně jako bezbožní neujdou trestu.

V rozporu s předchozím tvrzením najdeme v Bibli i slova, podle nichž může Bůh uchránit člověka před peklem nebo ho může dokonce i vytrhnout z pekla (Ozeáš 13/14). V této souvislosti připomínám slova zapsaná v Bibli (Izaiáš 26/19), která zní: „Tvoji mrtví obživnou, má mrtvá těla vstanou! Probuďte se, plesejte, kdo přebýváte v prachu!“

Nevidím žádný důvod k tomu, aby tato část Bible, byla vykládána tak, že by k životu měla být probuzena jen těla tzv. spravedlivých nebo vyvolených. Tato část proroctví proroka Izaiáše je nazvána „Hospodinovi věrní čerpají sílu z modlitebního obecenství se svým Bohem“. Kdo jsou Hospodinovi věrní? Domnívám se, že to jsou všichni lidé, kteří věří, že je jejich modlitba adresovaná Bohu, nejsou slova vyslovená do prázdna, slova adresovaná hluchému nebo tomu, který je vyslýchá jen tehdy, nachází-li se právě v dobrém rozmaru. Dokonce si myslím, že peklo nehrozí ani těm, kteří nechtějí o Bohu nic slyšet a proto ho ani o nic neprosí.

Podle starozákonních představ má peklo dvě oddělení. Jedno pro spravedlivé, druhé pro bezbožné. Spravedliví, ač mrtví, neztratí svou odměnu, stejně jako bezbožní neujdou trestu. Nelze přehlédnout nesrovnalosti ve výrocích o pekle. Na jednom místě se píše o zničení pekla (Zjevení 20/13) a na druhém místě o tom, že bezbožní neujdou trestu (Mat. 25/41). Vnucuje se otázka, jak mohou být lidé trestáni peklem, když peklo bude zničeno?

Vedle názoru, že do pekla vstupuje každý člověk, byl v době Kristově mezi lidmi rozšířen ještě jiný názor, podle kterého třídění na hříšné a spravedlivé nastává hned po smrti člověka. Hříšní putují do pekla a spravedliví do ráje. Jako doklad pro tento druhý názor je možno uvést podobenství o žebráku Lazarovi zapsané v evangeliu s. Lukáše (Luk. 16/20-31), podle kterého andělé přenesli Lazara po smrti k Abrahamovi, kdežto bohatý člověk, který odmítal žebráka nasytit, skončil v pekle. S věcným obsahem tohoto podobenství nelze souhlasit, protože uvádí člověka v omyl tím, že navozuje dojem, že chudoba je legitimací do nebe a naopak bohatství do pekla. I v Bibli bychom našli dost bohatých lidí, o kterých Bůh říká, že činili, co je dobré před jeho očima. Např. Abraham, Jákob, David a po větší část svého života Šalomoun. Proto toto podobenství nemohl vypravovat Kristus.

Druhý názor na peklo potvrzují též slova pronesená Kristem ke zločinci ukřižovanému spolu s ním na Golgotě. Kristus tomuto člověku říká: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Luk. 23/43).

Křesťan ve vzorovém vyznání víry vyznává mimo jiné, že Kristus po smrti vstoupil do pekla. To svědčí pro názor, podle něhož po smrti vstupuje do pekla každý člověk.

Aby Kristus splnil slib daný spoluukřižovanému zločinci, museli jít z Golgoty rovnou do ráje. Nemohli to vzít oklikou přes peklo, aby vyhověli tomu, co se říká v křesťanském vyznání víry. Bylo by to riskantní, protože kdyby pekelníci nahlédli do záznamů, které tam mají o onom zločinci, je velmi pravděpodobné, že by si ho tam chtěli nechat.

Pozornost zasluhuje též názor vykladačů Bible, kteří mimo jiné říkají, že satan, který je počítán mezi „syny Boží“, není rovnocenný odpůrce Boží. Název „satan“ je odvozen z hebrejského slova „sátán“, které znamená pomlouvač, odpůrce, protivník, žalobce, svůdce. Podobný význam má slovo „ďábel“ odvozené z řeckého slova „diabolos“ překládaného jako pomlouvač. Vzniká otázka – je možné nerovnocenného odpůrce považovat za skutečného odpůrce? Je správné vyvozovat tak dalekosáhlé důsledky ze sporu, který je možno nazvat sporem rodinným, budeme-li brát vážně slova, podle nichž patří satan mezi „syny Boží“?