28. Modlitba Páně

Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modliti se, jak tomu učil své učedníky i Jan.

Kristus prosbu svých učedníků neodmítá a přednáší jim jakousi vzorovou modlitbu, která úsporným způsobem shrnuje to nejdůležitější, za co by měl člověk prosit.

Pro mne je na této vzorové modlitbě nejpozoruhodnější to, že do­poručuje člověku, aby Boha prosil za odpuštění hříchů. Bůh Starého Zákona, který jedná s člověkem jako se svým sluhou, žádné diskuse o rozsudku, který nad svým sluhou vynese, nepřipouští. Modlitba za odpuštění hříchů je něco jako prosba o milost. Starozákonní Bůh žádosti o milost nepřijímá. Poskytnutí milosti sice nevylučuje, ale je to záležitost jen jedné strany, člověku to oznamuje těmito slovy: „Slituji se nad kým se slituji.“

Za této, pro člověka velice nejisté situace, se člověk snaží ně­jak si Boha naklonit. V Bibli čteme, že přináší Bohu různé oběti. Nad těmito obětmi je mnoho otazníků. Je to iniciativa člověka nebo příkaz Boha? Vymyslel je vyvolený lid Boha nebo kopíruje uctívání Bohů soused­ních národů? Jak na oběti pohlíží strana, které je obětováno? Na jednom místě Bible čteme, že přinášení obětí přikazuje svým poddaným Bůh, na jiném místě jsou do úst Boha vložena tato slova: „Milosrdenství chci a ne oběti.“ Starozákonní proroci proti obětem reptají. Označují je za projev lidské pýchy. Já považuji za nejzávažnější tento výrok proroků týkající se obětí: „Oběť k odstranění hříchu a viny nestačí, hříchy člověka nelze přenést na oběť přinášenou Bohu.“ Hříchy člověka nelze pře­nést na oběť přinášenou Bohu. Tato slova proroků však zapadají někam do ztracena v době starozákonní i v době dnešní. Přestože již několik století před narozením Ježíše Krista osvícení lidé řekli, že oběti nic neřeší, ve 21. století velebíme Boha za to, že nám daroval věčný život za oběť Ježíše Krista.

Co nám k tomuto problému říká modlitba Páně? Bůh Ježíše Krista je jiný než Bůh Starého Zákona. Tento Bůh nám ústy Ježíše Krista ozna­mujte, že požádáme-li ho o odpuštění hříchů – budou nám odpuštěny. Chce někdo říci, že nás Kristus uvádí v omyl? Jsou-li pravdivá slova v Kris­tově modlitbě, potom nemůže být pravda, že musel zemřít za naše hříchy na Golgotě. Chce někdo namítnout, že přednesená modlitba Bohu nemusí být vyslyšena? Kristus však člověku nejen doporučuje prosit Boha o odpuštění hříchů, ale povzbuzuje též člověkovu víru v její vyslyšení. Činí to těmito slovy: (Mat. 7/7-10) „Proste a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Což by někdo z vás dal svému synu kámen, když ho prosí o chléb? Nebo by mu dal hada, když ho prosí o rybu? Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, čím spíše váš Otec v nebesích dá dobré dary těm, kdo ho prosí.“

V ekumenickém překladu Bible, vydaném v Praze v. roce 1979 je jedna část kapitoly 18 evangelia sv. Matouše nadepsaná názvem: „O moci církve.“ Je v ní mimo jiné zapsáno: „Opět vám pravím, shodnou-li se dva z. vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva neb tři shromáždění ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

Účinnost prosby adresované Bohu zesiluje počet hlasů, kterými je přednášena, a ne razítko firmy „křesťanská církev“, které je pro nebeskou podatelnu pokynem, aby tuto prosbu označila poznámkou „zaslu­huje zvláštní pozornosti“. Kristus neomezuje shromažďování lidí v jeho jménu jen na kostely a jiná zařízení církví. Proto se domnívám, že si církve přivlastňují moc, kterou nemají.

Ještě před tím než Kristus, ve své vzorové modlitbě vyslovil prosbu za odpuštění hříchů, vyslovuje jakousi úvodní prosbu těmito slovy: „Přijď království tvé“. Jak této prosbě mají lidé rozumět? Asi tak, že svět v době Kristově i v době dnešní se moc nepodobá tomu, že by se v něm projevovala vůle Stvořitele a Pána vesmíru. V tomto světě se projevuje vůle mocných, tohoto světa, ale i obyčejných lidí, kteří svým životem ukazují, že žijí podle své vůle, podle svých zásad a ne­zatěžuji své svědomí a rozhodování zřetelem na to, co jim radí jejich Stvořitel. Svět je takový, jaký si ho udělají lidé. Každý v něm při­spívá svou troškou do mlýna. Kristus touto prosbou připomíná odpověd­nost člověka za poměry, ve kterých žije. Člověče, Bůh ti dal svobodu a pár dobrých rad, ale to, jak s nimi nakládáš, záleží na tobě. Máš svobodu, ale i odpovědnost.

Kristus nepovažuje poměry ve světě za dobré, a proto vyzývá li­di, aby mezi své prosby adresované Bohu, zahrnuli i prosbu, aby jim pomohl změnit poměry tak, aby se svět více podobal Božímu království. Tato změna vyžaduje Boží pomoc, ale i přispění člověka. Účast člověka na splnění jeho proseb je v jeho víře.

Na předchozích stránkách jsem už vyslovil názor a snažil se zdůvodnit, proč Kristus není obětní beránek za hříchy člověka. Modlitba Páně je dalším důkazem, který by měl tento můj názor potvrdit. Své ná­zory však nikomu nevnucuji.

Copyright © 2009 Josef Kučera, všechny práva vyhrazena. Created by cloveknehresi.cz