32. Láska Boží

O Bohu, o kterém se píše v Bibli, vykladači Bible mimo jiné říka­jí: „Jeho jméno je Jahve – Hospodin. Není to všeobecné jméno jako „el“ nebo „elohim“, což znamená božstvo, nýbrž jméno osobního Boha, který se zjevil svému vyvolenému lidu v dějinné události aktem vysvobození tohoto lidu z Egypta, z poddanství.

Starozákonní zbožnost je proniknuta vědomím Boží svatosti, která tvoří nejvnitřnější podstatu Boží bytosti. Tato Boží podstata je naprosto odlišná od všeho, co bylo stvořeno. Např. Jákob, kterému se ve snu zjevil Bůh, svůj zážitek vyjadřuje slovy: „Jak hrozné jest místo toto.“, nebo podle novějšího překladu: „Jakou bázeň vzbuzuje toto místo“. Starozákonní obsah slova „svatost Boží“ není jednoznačný, ale ve všech jeho formách lze poznat naprostou odlišnost a vědomí, že mezi Bohem a člověkem je propast. Je to typ svatosti vyjadřující nedotknutelnost a nepřiblížitelnost člověka k Bohu, k jeho strašlivé moci, která reaguje na všechno porušení tohoto odstupu ze strany člověka, zničením. Tento odstup je patrný např. vyloučením lidu z blízkosti „stánku úmluvy“. Hora Sinai nebyla přístupná ani lidu, ani kněžím. Bylo nebezpečné přihlížet skutkům Boha i naslouchat jeho hlasu, člověk před svatým Bohem je prach a popel, a je potřebí odvahy k tomu, aby se člověk obrátil na Boha s pros­bou, protože Hospodin je Bohem nebe a prosba člověka může být považována za projev pýchy a útok na vznešenost a vyvýšenost Boha.

Zákonodárce ze Sinaje jo Bůh horlivý, který při prosazování své vůle trestá nejen přestupníky svého zákona, ale i jejich potomky do třetího, čtvrtého a někdy i do desátého pokolení. Pojem „horlivý“ je spojován s termínem „oheň sžírající“, který ničí vše, co se staví do cesty jeho plánům, protože Bůh ve své horlivosti nesnese žádného dvojníka. Každá modloslužba je poskvrněním jména Boží svatosti. Ježíš chápe Boží svatost jako naprostou dokonalost, vševědoucnost, všudypřítomnost a naprostou soběstačnost. Proto přeformoval Boží svatost na dokonalost. Bůh musí reagovat ničivým soudem na všecku nesvatost, pýchu a soběstač­nost člověka.

Boží svatost je též tvůrčí a spasitelná. Tato Boží svatost stvořila Izraele a zahrnula jej nepochopitelnou a nezaslouženou láskou. Vyvolený lid je svatým semenem, jež musí zůstat čisté. Tím je odůvodněn zákaz sňatků s cizinci.

O lásce Boží se vykladači Bible vyjadřuji takto: „Láska je podstatnou známkou Boží osobnosti. Je to láska svrchovaná, která vyvoluje koho chce, není vázána na nikoho nějakým přirozeným poutem, není závislá na kvalitách toho, koho miluje. Její původ je ve svrchované, nevysvětlitelné vůli a milosti Boží. Je ničím nezasloužená, ale lid Boží se jí smí dovolávat, protože Bůh je věrný v přísaze, kterou učinil svému lidu. Očekává naprostou věrnost ze strany svého lidu, proto trestá, není-li chápána naprosto vážně.

Starý Zákon předpokládá obecnou hříšnost člověka, která je odvozena z pádu prvních rodičů. Hřích přistoupil k člověku zvnějška. Jakmile mu člověk podlehl, stal se strhujícím proudem zachvacujícím pokolením za pokolením. I Boží nebeská vláda má svůj tribunál se žalobcem (satanem), který je počítán mezi „syny Boží“. Jeho úkolem je zkoumat pravou zbožnost člověka. Naproti tomu „anděl Hospodinův“ je obhájcem u Božího soudu. Satan není rovnocenným odpůrcem u Božího soudu stojící s ním na jedné úrovni. Je závislý na moci Boží. Není pánem světa a na kon­ci dnů zmizí.

Podle Nového Zákona je satan nebo ďábel nepřítelem Boha i člověka. Je pánem tohoto světa, který může rozdávat světské říše. Je nazýván bohem tohoto světa. Je původcem každého hříchu. V jeho moci jsou nevěřící. Je nazýván též „ten zlý“, kterého nás může zbavit jen Bůh. Pokud je člověk v moci ďábla, koná skutky ďábla. Kristus přišel, aby kazil skutky ďábla. Zvítězil nad ním v pokušeních a zbavil ho jeho moci. Ďábel už nemůže obviňovat věřící, protože soud byl odevzdán cele v ruce Kristovy. Ještě sice může tříbit církev, takže je nutno proti němu bojovat. Církev Kristova už nad ním zásluhou Kristovou zvítězila, i když může ještě jednotlivé členy svést. V tisíciletém království bude ďábel svázán a nakonec zahyne v ohnivém moři.
Podle a. Pavla je „zlé“ jedinou uskutečnitelnou možností člověka bez Ducha svatého. Ne, že by člověk nechtěl dobré, ale jeho síly na to nestačí. Zlé je Pavlovi totéž co hřích, to co člověka odděluje od Boha. Proto nemůže být koncem člověka nic jiného než smrt. Kdo je v Kristu, tem se octl v moci lásky a láska přemáhá zlé.

Proti názorům vykladačů Bible je možno vznést tyto námitky:

  1. Stvořitel a Pán vesmíru nemá důvod preferovat nějaký národ před jinými národy, protože zahrnuje otcovskou láskou všechno své stvo­ření. Kristus a celý Nový Zákon preferenci jednoho národa popírá. Dá se to doložit mnoha citáty. Za nejvýznamnější považuji tato Kristova slova: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření“ (Marek 16/15).
  2. Na předchozích, stránkách jsem uvedl, že exodus Židů z Egypta je více než sporný, protože jej není možné historicky doložit. Z toho důvodu i mocné, skutky, činěné Bohem při zmíněné dějinné události nelze po­važovat za zkušenost víry vyvoleného lidu Božího.
  3. V Bibli je mimo jiné napsáno, že mezi Bohem a člověkem je velká propast. Domnívám se však, že v Novém Zákoně jsou zapsány i výroky, které toto tvrzení nepotvrzují. Např. tato slova a. Pavla: (Řím. 8/14 – 17) „Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece du­cha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha Sy­novství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové Kristovi.“

    Podobný obsah mají i tato slova a. Jana (1. Jan 3/9-11) „Kdo je na­rozen z Boha, nedopouští se hříchu, protože Boží símě v něm zůstává; ba ani nemůže hřešit, protože se narodil z Boha. Podle toho lze rozeznat děti Boží a děti ďáblovy. Není z Boha kdokoliv nečiní spravedlnost a ne­miluje svého bratra. Neboť to je zvěst, kterou jste slyšeli od počátku. Abychom se navzájem milovali.“

    Z Boha se narodili všichni lidé, nejen ti, kteří se nedopouštějí hříchů. Kdo je narozen z Boha, nemůže být od svého Stvořitele oddělen ne­překročitelnou propastí. Rozdíl je jedině v tom, že ti, kteří si uvědo­mují, kdo jsou, dbají otcovských rad svého Stvořitele a milují své bliž­ní. Kdo neví, kdo je a nesnaží se to poznat, ten se o rady svého Stvoři­tele nezajímá a nemá snahu jeho rady respektovat. V praxi se to u něho projevuje tak, že nemiluje své bližní. Až pozná kdo je, bude se snažit své bližní milovat.

  4. Apoštol Pavel říká: „Kdo je v Kristu, ten se octl v moci lásky a láska přemáhá zlé.“ Maličko bych to poopravil a řekl bych: „Kdo je v Bohu, ten se octl v moci lásky …“ Už jsem několikrát řekl, že části svého Stvořitele je každý člověk a je tedy v Bohu.
  5. S charakteristikou, podle níž je Bůh oheň sžírající nelze souhlasit. Zajímalo by mně, jak by chtěli vykladači Bible vysvětlit zví­davému čtenáři Bible, že toho Boha, kterého autoři Starého Zákona nazý­vají ohněm sžírajícím, J. Kristus nazývá milujícím nebeským Otcem člo­věka. Od okamžiku, kdy jsem poprvé vzal do rukou Bibli, jsem spíše ocho­ten věřit tomu, že Bůh je milující Otec člověka, než tomu, že je oheň sžírající.
  6. Nelze souhlasit s apoštolem Pavlem, že ti, kdo se dají vést Duchem Božím jsou synové Boží. Duchem Božím byl obdarován každý člověk i ten, jehož chování nevypadá, že by se nechal vést Duchem Božím, pro­tože se dopouští mnoha zlých skutků. Dokud člověk ignoruje přítomnost Božího ducha, jako části své osoby, nechová se jako syn svého nebeského Otce. To ovšem neznamená, že by byl svého synovství zbaven. Bylo by to možné tehdy, kdyby byl synem svého Otce jen podmíněně. Ale synovství přiznává Bůh všem svým potomkům nepodmíněně.
  7. Zajímavé je, že podle Starého Zákona není ďábel nebo satan pánem světa. Podle Nového Zákona je pánem tohoto světa a může rozdávat světské říše. Zbavit nás ho může podle vykladačů Bible jen Bůh. Podle Bible Kristus zvítězil nad ďáblem tak, že odolal jeho pokušením, a tím ho zbavil jeho moci. Podle mého názoru nad ním zvítězil zejména proto, že věděl, že nemá moc, kterou mu přisoudili autoři Nového Zákona. Mimo to jsem vyslovil názor, že tento oponent Boha, je oponent pomyslný, kte­rý nemá s realitou nic společného.
  8. Už jsem se zmínil o tom, že skutečný Bůh nepovažuje žádný ná­rod za vyvolený, proto nemohu souhlasit s tím, že vyvolený Boží národ je svatým semenem, jež musí zůstat čisté, nesmíchané se semenem pohan­ských národů.

    Toto nařízení Boha nebylo respektováno. Dokonce by se dalo říci, že bylo vědomě hrubě porušováno. Prababička Izraelského krále Davida byla Rut Moábská, tedy pohanka. Rovněž, král Šalomoun, syn Davidův, měl několik žen cizozemek. Jedna z nich byla Egypťanka, dcera faraónova. On sám to odůvodňoval tím, že upevňuje bezpečnost říše sňatky a smlou­vami. Bezpečnost říše nadřadil Božímu nařízení. Tím ukázal, že více spoléhá na sebe než na Boha. Proroci o něm říkali, že uzavírá politické sňatky s modlářskými ženami. Z uvedených důvodů je možno pochybovat o čistotě rasy vyvoleného Božího národa.

    Toto nařízení nebylo dobré a nelze je považovat za nařízení sku­tečného Boha. Povýšit jednu lidskou rasu nad všechny ostatní, to byl argument diktátora A. Hitlera, kterým odůvodňoval svou chorobnou touhu po světovládě.

    Rovněž prohlášení jednoho společenského systému za systém jedině správný, nepřineslo lidem nic dobrého. Budování socialismu podle před­stav J. V. Stalina si vyžádalo 20 milionů obětí lidských životů. Kolik obětí si vyžádalo budování socialismu v jiných státech?

    Prohlášení jednoho náboženství za jediné správné náboženství, ne­přineslo lidem rovněž nic dobrého v minulosti a nepřináší ani dnes. Šíření správného náboženství krvavými atentáty a teroristickými akcemi není uskutečňování vůle Boha. Skutečný Bůh je láska a přeje lidem to nejlepší. Terorismus není pro lidi to nejlepší.

  9. Starozákonní nepřibližitelnosti člověka k Bohu se dá nejlépe oponovat Kristovým výrokem „Bůh je váš nebeský Otec“, a tím, že přednesl svým učedníkům vzorovou modlitbu, která začíná slovy: „Otče náš …“ Mimo to posiloval víru člověka ve vyslyšení proseb adresovaných Bohu slovy: „Proste a bude vám dáno …“.
  10. Starozákonní představa, že před svatým Bohem je člověk jen prach a popel je v Novém Zákoně popřena mnohými slovy i skutky nejen J. Krista, ale i jeho učedníků. Mocné bytosti z lidí neučinil Kristus. Ten jim jen připomněl, kdo jsou a jakými duchovními schopnostmi je vybavil jejich Stvořitel pro Život v těle.
  11. Naprostá Boží soběstačnost, o které se v Novém Zákoně hovoří slovy J. Krista, vylučuje, že by Bůh ke své spokojenosti a štěstí po­třeboval člověkovu poslušnost a člověkovo uctíváni. Všechna ta slova zapsaná v Bibli o Božím hněvu, jehož, příčinou je člověkovo nerespekto­vání Božích zákonů a nařízení, a neustálé připomínání, jakou urážkou je pro Boha uctívání model okolních národů vyznívá velmi nepřesvědčivě. Je obtížné ubránit se myšlence, že autoři Bible sepsali část svého díla na základě rituálů předepsaných, pro uctívání bohů okolních národů.
  12. Slova o Božím soudu nemohu považovat za pravdivá, protože vím, že Bůh nemá důvod, aby se svými potomky vedl soudní při. Je to asi tak, jako kdyby soudní tribunál zasedal v rodině. K Bohu, který je láska se soudní tribunál nehodí.
  13. Tvrzení, že hřích napadá člověka zvnějšku mně zní trochu alibisticky. Připadá mně to, že se tím míní intervence nepřítele, proti které se napadený nedovede nebo podle své pacifistické povahy nechce bránit. Člověk je vystaven různým podnětům a útokům zvenčí a myslím si, že se nemůže zbavit odpovědnosti za to, jak na ně reaguje. Kdo je scho­pen zhodnotit jak mohl nejlépe reagovat? Nazvat špatnou reakci člověka na podněty a útoky zvenčí smrtelnými hříchem, mým uším nezni dobře.
  14. Tvrzení, že soud nad lidským pokolením byl odevzdán cele v ruce Kristovy není pravdivé. Ani Bůh, ani Kristus člověka nesoudí. Je­diný soud hodnotící skutky člověka je ten, který Bůh svěřil svému Záko­nu příčiny a následků.
  15. Za problematické je možno považovat tvrzení, podle něhož cír­kev zásluhou Kristovou zvítězila nad ďáblem, zatím co jednotlivé její členy může ďábel ještě svést. Domnívám se, že církev tvoří její členové a zůstala-li jejich situace ve vztahu k ďáblu stejná, nelze hovořit o tom, že by se něco změnilo v církvi. Vzhledem k tomu, že v existenci ďábla nevěřím, považuji polemiku na toto téma za bezpředmětnou.
Copyright © 2009 Josef Kučera, všechny práva vyhrazena. Created by cloveknehresi.cz