Bůh vyřešil svůj vztah k člověku tím, že řekl: „Bezpodmínečně, tě miluji.“ Je možné namítnout, že člověk nemá žádný důvod k tomu, aby Boha v jeho bezpodmínečné lásce napodoboval, protože kolem sebe vidí, jak ti, kteří lidem všelijak ubližují, dobře prosperují a mají se na světě lépe, než ti slušní, kteří projevují, svým bližním lásku. K tomu mohu říci jedině to, že každý jedná na základě své zkušenosti. Kdo ne­jedná se svými bližními dobře, ještě nezískal zkušenost, že pocítí důsledky svého jednání s bližními.

Pro člověka není problém jeho věčný život, protože tento pro­blém za něho vyřešil jeho stvořitel.

Pro člověka není problém uctívání Boha, protože Bůh uctívání nepotřebuje k tomu, aby mohl být šťastný.

Pro člověka není problém to, co si myslí o Bohu. Bohu nevadí, když si lidé o něm myslí to, co není pravda. Nevadí mu, když křesťanské církve hlásají, že daroval lidem věčný život za oběť J. Krista. Lidé a církve by se však měli snažit poznat pravdu.

Pro člověka není problém jeho nezájem o Boha. Měl by se však zamyslet nad tím, zda mu takový vztah k Bohu prospívá.

Pro člověka je problém milovat svého bližního. Na tom závisí soužití lidí, mír ve světě i existence této planety. Vedou křesťanské a jiné církve své členy k dosažení tohoto cíle? Ukazují dobrý příklad i ostatním, lidem? Vedou všeobecně uznávané morální principy k dosažení zmíněného cíle? Existence nejrůznějších mezinárodních kon­fliktů a nesvárů mezi lidmi fungování náboženství a morálních prin­cipů nepotvrzuje.

Dokud budou lidé reagovat na vzniklé situace reflexivně, to je podle svých návyků, budou se neustále pohybovat nad propastí sebezničení. Toto nebezpečí se stále zvětšuje s rozšiřováním arzenálu ničivých zbraní. Kristus na tento problém upozorňoval těmito slovy: „Nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejíti do krá­lovství Božího. Boží království není něco, co nastane zásahem nějaké vyšší spasitelské moci. Království Boží musí vytvořit lidé tak, že každý tvrdě zapracuje sám na sobě, aby se zbavil špatných návyků v jednání se svými bližními, ostatními živý­mi tvory a přírodou. Voda je přitom symbolem zániku něčeho starého, špatného, co bylo v člověku a zrodem něčeho nového, lepšího. Duch je symbolem nového způsobu myšlení a jednání. Jan Křtitel křtil dospělé lidi, kteří si uvědomovali, že křtem na sebe berou nelehký úkol stát se novým člověkem. Církve, které křtí nemluvňata, ukazují, že smysl křtu nepochopily. Kristus nepokřtil ani jednoho člověka.

Jan Křtitel o sobě řekl, že je „Hlas volajícího na poušti“. Tím řekl, že je to hlas, který nikdo neslyší nebo nechce slyšet, protože lidé nejsou ochotni měnit své návyky. Pokusíme-li se hodnotit jak lidé pochopili a praktikují Kristovo učení, nebudeme daleko od pravdy, když řekneme i o něm, že je to hlas volajícího na poušti. Lidé si z něj berou především naději na věčný život, avšak k jejich návykům slovo Kristovo většinou neproniklo.

Chceme-li opravdu žít v míru se svými bližními, měli bychom se zamyslet nad tím, co bychom měli vylepšit na svých názorech, které jsou základem našich morálních principů. Měli bychom též přehodnotit své představy o bohu a o člověku. Mělo by nás to vést ke spojování duchovních sil a schopností a k podnikání kolektivních akcí ke zlepšení poměrů v mezilidských a mezinárodních vztazích a zlepšení, našeho vztahu k přírodě. Budeme-li pokračovat v dosavadních způsobech myšlení a jednání, nemuselo by to s námi a s celou naší planetou dobře dopadnout.