Tvrdím-li že Ježíš Kristus nepřišel na tuto planetu jako spasitel člověka, vzniká otázka, jaký byl účel jeho poslání?

Jeden moudrý člověk, který dosáhl ve svém duševním vývoji mnohem většího pokroku než já, řekl o Ježíši Kristu, že je „ukazatel cesty spasení“. Rád souhlasím s tímto pojmenováním z toho důvodu, že je tím řečeno, že není spasitelem člověka. Kdyby byl spasitelem, museli bychom si myslet něco nepěkného o našem Stvořiteli. Toto pojmenování má však též svůj problém, protože cestou spasení se obvykle nazývá cesta vedou­cí k věčnému životu. Ale věčný život nám náš Stvořitel daroval v momen­tě, kdy do nás vložil částečku svého ducha. A protože tento dar nemůže člověk promrhat ani svým nejproblematičtějším jednáním, nazývá se cestou spasení cesta do cíle, ve kterém se člověk už nachází.

Vzhledem k tomu, že se mně nepodařilo vymyslet lepší název charak­terizující Kristovo poslání, souhlasím a pojmenováním ukazatel cesty spasení, protože způsob života, který člověk vedl v době Kristově a vede i dnes, vyžaduje, aby mu někdo ukázal cestu, kterou by byl z tohoto ne­dobrého způsobu života vyveden. Člověk žije věčný život v každé vteřině svého života, bez ohledu na to, žije-li v hmotném těle nebo v těle jiném. Proto i z tohoto hlediska je možno s pojmenováním souhlasit, i když si budeme vědomi toho, že je to cesta vedoucí z jednoho způsobu věčného ži­vota, do druhého, lepšího způsobu věčného života.

Základní charakteristikou skutečného Boha je láska, dokonalost a svoboda. Ve vztahu ke svému stvoření se tato jeho láska projevuje tak, že miluje všechno své stvoření jako sebe samého. Ve vztahu k člověku se projevuje tak, že miluje člověka bezpodmínečně. To znamená, že za své projevy lásky nic neočekává a svou lásku ničím nepodmiňuje. V tom je pro­jev Boží dokonalosti.

A nyní zalistujme v Bibli, a přečtěme si, jak se tato dokonalá Bo­ží láska projevuje v jeho jednání s člověkem. Dočteme se tam mimo jiné, že až na jednu rodinu, zlikvidoval celé lidské pokolení potopou. Zdůvod­nění je velice lakonické a zní asi takto: „I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý. Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, člověka i zvířata, plazy i nebeské ptactvo, neboť lituji, že jsem je učinil.“ Tento Bůh neprojevuje dokonalou lásku k člověku, protože má vyhraněnou představu o tom, jak by se měl člověk chovat, a očekává, že se takto chovat bude. Nechová-li se podle jeho představ, je hoden smrti. Vynáší nad ním svůj ortel a hned jej též vykonává. Stejně se tento Bůh chová i v případě, kdy přírodní katastrofou likviduje obyvatele Sodomy a Gomory a zbloudilé syny svého lidu, kteří uctívají cizí bohy.

Ježíš Kristus charakterizuje lidem skutečného Boha těmito slovy: „Bůh je váš nebeský Otec“. Milující otec nevydává dětem své rady do ži­vota formou zákona a jejich nedbání netrestá trestem smrti. Bůh Ježíše Krista je skutečný Bůh projevující člověku bezpodmínečnou lásku. Tento Bůh je jiný, než ten, o kterém se píše na většině stránek Starého Zákona.

Otcovské ponaučení, které dává skutečný Bůh svým dětem, zní takto: „Milovati budeš svého bližního jako sebe samého... (3. Mojž. 19/18) má je pomsta i odplata... (5. Mojž. 32/35). Toto poučení je však příliš obecné a pro člověka málo instruktivní. Proto jej činitelé církve přetlumočili do podoby, která je pro člověka návodem k jednání, a zní takto:   život za život, oko za oko, zub za zub  (2. Mojž. 21/23-24). Lidé, kteří sepsali Bibli, zkonkretizovali skutečného Boha do podoby netvora a jeho přikázání lásky převrátili vzhůru nohama a udělali z něj přikázání odplaty, zloby a nenávisti. V Bibli je zapsáno, že to bylo provedeno podle Božího pokynu. Je to však víc než nepravdě­podobné. Lidé udělali ještě další svévoli – převzali spravedlnost do svých rukou. Je to nedbání Božího ponaučení, které praví, že pomsta a odplata patři Bohu.

Člověk se mylně domnívá, že jeho výkonem spravedlnosti budou spravedlivě vyrovnány účty a případ bude uzavřen. Avšak výkonem spravedl­nosti člověka je postižen jiný člověk, který se řídí stejnou zásadou odplaty, a k řetězu odplat připojí další článek a řetěz tím nemá konce.

Z této situace ukazuje Kristus východisko asi těmito slovy: „Člo­věče, peklo není místo za oponou smrti, kam Bůh posílá své neposlušné děti, peklo je tady na zemi, a to peklo si vytváříš ty sám tím, že od­plácíš zlé zlým. Máš-li zájem tento řetěz zla přetnout, měl by ses ří­dit touto mou radou: miluj své nepřátele, dobrořeč těm, kteří tě pro­klínají, modli se za ty, kteří tě utiskují. Tvůj nebeský Otec je doko­nalý, a chceš-li svým životem ukazovat, že máš snahu se mu podobat, měl bys milovat tak, jak on miluje tebe, to je bez ohledu na to, jak se lidé chovají k tobě, neměl bys tak jako on od lidí nic očekávat.

Člověče, to je pro tebe cesta spasení, kterou ti ukazuje Kristus. Je to cesta ven z pekla, ve kterém se nacházíš proto, že někdo zdefor­moval obraz skutečného Boha a převrátil jeho přikázání. Ty svým životem ukazuješ, že na obraze Boha žádnou deformaci nevidíš, a přikázání od­platy považuješ za správné. Už ses tak zabydlel v tomto způsobu života a nazírání, že odplácení zlým za zlé povazuješ za normální a milovat i nepřátele za bláznovství.

Kristus vlastním příkladem ukazuje lidem, že nejsou nemohoucí, ale mocné bytosti a probouzí víru člověka v sebe. Ukázal lidem, že umí vyléčit nemoci, které nedovedou vyléčit lékaři, dovede vzkřísit i mrt­vého člověka, utišit bouři, nakrmit jedním chlebem tisíc lidí, přeměnit vodu ve víno, chodit po vodě, učinit se neviditelným a dělat mnoho dal­ších zázraků. Tím, že naučil dělat zázraky i své učedníky, podal člověku důkaz o tom, že těmito duchovními schopnostmi jsou Bohem obda­řeni všichni lidé. Člověk však vnímá svou existenci jen jako existen­ci fyzického těla a proto neprojevuje téměř žádnou snahu, duchovní schopnosti v sobě objevit.

Člověk spatřující hodnoty jen ve statcích vezdejších, by si z těchto duchovních schopností udělal výnosnou živnost, a používal by je především ke svému obohacení. Kristus je i v tomto člověku dobrým příkladem, když těchto darů ducha užívá především k pomoci svým bliž­ním.

Kristus ukazuje lidem, co jsou skutečné a nepomíjivé hodnoty a říká jim, že nedělají dobře, když se na prvním místě starají o potře­by, těla. Radí jim, aby hledali nejprve království nebeské a všechno os­tatní jim k tomu bude přidáno.

Jedna jeho dobrá rada se týká též zlozvyku člověka spočívajícího v odsuzování svých bližních. Chování druhých lidí by měl člověk vnímat tak, jako když se ho to netýká. Neuváženým odsuzováním může člověku ublížit, což se mu podle Božího zákona vrátí jako podobná nepříjemnost.

Když Kristus pronáší slova: „Co jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili...“ Neznamená to, že mluví o hodnocení života, člověka při tak zvaném „posledním soudu“, nýbrž seznamuje své po­sluchače s fungováním Božího zákona příčiny a následků, který Bůh uvedl do Činnosti pro život člověka v hmotném těle. Tento zákon nemá nic spo­lečného s posmrtným nebo věčným životem člověka.

Uvádím několik výroků J. Krista, které vylučují, že by bylo potřeba, aby obětoval svůj život za hříchy člověka.

1. "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednéjte s nimi; v tom je celý Zákon i proroctví." (Mat. 7/12)

Tím je řečeno, že Boží zákon, za který je všeobecně považováno Desatero Božích přikázání neexistuje. Jediný zákon, který posuzuje a hodnotí jednání člověka, je zákon příčiny a následků, který vrací v životě člověku všecko, co dobrého nebo jiného udělal pro své bližní.

Neexistuje-li Boží zákon, za jehož nedodržování by člověku hrozil Boží trest, nemá být za co trestán, protože se nedopouští hříchů a spasitel nemá koho zachraňovat. Když Kristus říká, že nepřišel zákon rušit, jedná se o zákon příčiny a následků.

2. Podobný smysl mají i tato slova J. Krista: "Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek; jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého." Přikázání nebo zákon je totéž, a je-li vydán nový zákon, starý od té doby přestává platit. Přestalo tedy platit Desatero, jehož existence a platnost byla od prvopočátku problematická a nepravděpodobná.
3. Evangelista Matouš nám zaznamenal, že Kristus připomněl učedníkům slovo proroka Ozeáše, který lidem tlumočí tento výrok Boha týkající se obětí: "Nebo milosrdenství oblibuji a ne obět, a známost Boha více než zápaly." (Ozeáš 6/6).

Ozeáš nám říká, že Bůh nevyžaduje oběti. Mimo proroka Ozeáše to potvrzují i jiní proroci. Proto je problematické hlásat, že si Bůh vyžádal oběť J. Krista za hříchy lidí.

4. Že oběť spasitele nemůže smazat hříchy člověka, o tom svědčí i tento výrok J. Krista: "Nebo jestliže odpustíte lidem poklésky jejich, odpustí i vám nebeský Otec váš. Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich." (Mat. 6/14,15).

Podle těchto slov oběť J. Krista by lidem nebyla nic platná, kdyby neodpustili těm lidem, kteří jim svým jednáním nějak ublížili. A současně je i tím řečeno, že odpustí-li člověk svému bližnímu jeho provinění, odpustí mu i Bůh jeho hříchy bez jakýchkoliv podmínek, to je bez oběti spasitele.

Nedávno byla v Turecku, v Národopisném muzeu v Ankaře nalezena Bible psaná v aramejštině. Bible křesťanských církví jsou překládány z originálu psaného v řečtině. Nutno podotknout, že pokud jde o Nový zákon, ani jedno evangelium nebylo sepsáno podle originálu napsaného evangelistou. Podkladem byly jen opisy opisů, které byly upravovány podle požadavků a potřeb církevní vrchnosti na ovládání věřících a světské vrchnosti na ovládání poddaných. Formování a sestavování Starého zákona do dnešní podoby trvalo více než 1.000 roků a Nového Zákona déle než 400 let.

Aramejci vstupují do dějin v polovině 2. tisíciletí př. Kr. Jejich původní vlastí byl pravděpodobně Arabský poloostrov, odkud postupně expandovali až k břehům Eufratu a vytvořili několik státních celků nedlouhého trvání. Aramejština se jako řeč ujala mezi Izraelci, kteří se vrátili z babylonského zajetí (r. 539 př.n.l.). Aramejsky se mluvilo v Palestině v době Kristově a až do 7. století n.l., kdy tam převládla arabština.

Odborníci nepovažují tuto Bibli za padělek a její stáří odhadují na 1.500 až 2.000 let. Tato Bible obsahuje evangelium Kristova učedníka Barnabáše, které autoři Bible nezahrnuli do Nového Zákona, stejně jako řadu dalších biblických textů.

Podle evangelia Barnabáše byl Ježíš Kristus prorok, ne Boží Syn, nebyl ukřižován, vstoupil prý do nebe živý.

Když posloucháme tato slova evangelisty Barnabáše, nelze vyloučit, že někoho napadne, že slova "vstoupil do nebe živý", by mohla být vyložena i tak, že vstoupil do vesmírného korábu mimozemské civilizace.

Není překvapující, že obsah této Bible vyvolal ve Vatikánu pobouření. Autorita Vatikánu je založena na tom, že Vatikán ví všechno o Bohu a Ježíši Kristu. Kdyby Vatikán připustil, že s Bohem a J. Kristem to může být jinak, autorita Vatikánu by byla rozmetána v trosky.

Podobně jako apoštol Barnabáš se o ukřižování J. Krista vyjadřuje i Barbara Marciniaková ve své knize nazvané Poslové úsvitu. Tvrdí, že Kristovo ukřižování byla holografická projekce vyrobená v atelierech a vsunutá do reálného dění té doby. Holografická projekce je něco podobného jako film, jen mnohem dokonalejší, protože zatímco film je dvojrozměrný, holografické projekce je trojrozměrná a proto od skutečného dění je téměř nerozeznatelná.

Pokud někdo namítne, že věda a technika té doby nebyla na takové úrovni, aby mohla něco takového vyrobit, odpovídám takto. Souhlasím, pokud se na věc díváme a posuzujeme vědu a techniku obyvatel Země té doby. Jinak však mohou věci vypadat, připustíme-li, že mohlo jít o vědu a techniku mimozemské civilizace.

Odpověď na otázku, kdo a proč vytvořil projekci Kristova ukřižování najdete v knize nazvané Poslové úsvitu - autorka Barbara Marciniaková.

Že Kristus nebyl ukřižován, to tvrdí i členové tajného spolku nazvaného "Bratrstvo krve". Členové tohoto bratrstva byli v 15. a 16. století za své názory mučeni a upalováni Inkvizicí katolické církve.

Toto bratrstvo existuje dodnes a jeho členové pořádají jednou za rok průvod, ve kterém pochodují zahaleni do rudých kápí a za doprovodu ponurého bubnování. Průvod se koná ve španělsku.