Za Kristovu provokaci je možno považovat, že si za jednoho ze svých učedníků vybral Matouše. Matouš byl člověk, jemuž jeho spoluobčané, obrazně řečeno, vypálili na čelo znamení hanby. A považovalo se za dobrý mrav, neusednout s takovým člověkem za společný stůl.

Matouš si toto opovržení velké části tehdejší společnosti vysložil tím, že vybíral daně a cla pro nenáviděné okupanty, Římany. A byl tu ještě další důvod k nenávisti, která se mu dávala najevo. Jeho povolání mu umožňovalo hospodařit si do vlastní kapsy na účet zbídačovaných daňových poplatníků. Tato možnost mu byla dána tím, že část daní a cel byla stanovena pevnými sazbami a část těchto sazeb mohl stanovit výběrčí podle vlastního uvážení. A všeobecně se předpokládalo, že výběrčí nasazují sazby tak, aby sami co nejvíce a nejrychleji zbohatli. V Bibli je zmínka o tom, že mimo Matouše byli mezi Kristovými učedníky ještě Zacheus a Levi, kteří byli rovněž výběrčími daní.

Kristus tímto svým činem zpochybnil naše hodnocení lidí a zásady, které uplatňujeme ve svém jednání za tím účelem, abychom si udrželi svou společenskou prestiž. S dobrými mravy té doby a tehdejší společnosti se neshodovalo zasednout za společný stůl s nevěstkou nebo publikánem (publikán = lidový název označující výběrčího daní a cel). Toto jednání pramenilo z názoru, že jsou lidé dobří a špatní, a že společnosti nejvíce prospívá, když se ti dobří od špatných zřetelně distancují. Kristus tím ukázal, že jeho morální zásady se liší od zásad obecně uznávané morálky. Nebál se zasednout za stůl společně s nevěstkami a publikány. Ukázal tím lidem, že jeho společenská prestiž je založena na jiných, solidnějších základech.

Kristus provokoval též vypravováním podobenství "O farizeu a publikánovi". Řekl obsahově asi toto: "V chrámu se modlili dva lidé - farizeus a publikán. Farizeus ve své modlitbě připomínal Bohu své dobré skutky, které koná a děkoval za to, že není tak špatný člověk, jako vedle něho stojící publikán. Publikán ve své modlitbě neřekl nic víc než "Bože, buď milostiv mně hříšnému." A Kristus k tomu řekl, že z chrámu odešel Bohem ospravedlněn opovrhovaný publikán, nikoli spravedlivý farizeus. Selským rozumem se to pochopit nedá. Já si to vysvětluji tak, že Bůh miluje všechny své děti stejně. Ty, které se podle lidského pohledu chovají dobře i ty, které se podle lidského hodnocení chovají špatně. Kristus nám tímto podobenstvím naznačuje, že bychom na své bližní měli pohlížet očima našeho nebeského Otce, a podle toho s nimi též jednat. To je, nikoho neodsuzovat, nikým nepohrdat a nad nikoho se nepovyšovat. Lidé takto spolu nejednali v době Kristově a nejednají ani dnes.

Odlišnost svých morálních zásad potvrdil ještě tím, že svým učedníkům umyl nohy. Když toto udělal, zeptal se učedníků jestli chápou, co tím udělal a dále pokračoval: "Nazýváte mě Mistrem a Pánem a máte pravdu, skutečně jsem. Jestliže tedy já Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já."

Kristova otázka položená učedníkům, zda chápou, co jim chce tímto činem naznačit, byla důležitá, protože si uvědomoval, že není snadné význam tohoto jeho činu pochopit. Ukázal tím celému světu, že se nepovažuje za lepšího, než je kterýkoli obyvatel této planety. Mistr vzal na sebe roli služebníka. Kolik lidí, kteří se považují za křesťany, je schopno svého Mistra v tomto příkladu následovat? Vybavuje se mně vzpomínka, že jsem vyslechl rozhovor dvou lidí, z nichž jeden byl mistr sklářského řemesla. Tento mistr vyslovil katastrofickou obavu z toho, kam tento svět spěje, když mladí lidé nerespektují morální zásady, které byly našim předkům svaté. K vyslovení této hrůzné obavy přivedlo pana mistra to, že si jeho učeň dovolil zapálit cigaretu v přítomnosti svého mistra bez jeho dovolení. Nedovedu si představit, že by tento pan mistr mohl umýt nohy svému učedníku.

Ještě obtížněji si dovedu představit, že by něco takového byli schopni udělat političtí lídři svým politickým rivalům. Kdybychom položili tuto otázku politickému lídru, kterému křesťanství nic neříká, vyslechli bychom asi tuto odpověď: "Podívejte se na to, jak moje bezúhonnost, mravnost a obětavost strmí nad těmi ostatními lídry, pro které slušný člověk nachází těžko slušné pojmenování, jejichž nepokrytý zájem je jen v tom, aby si co nejvíce nahrabali, a o kolik je lepší program mé strany, který pamatuje na všechny, zejména na ty nejpotřebnější. Dělat takovému člověku sluhu, copak jsem politický sebevrah, který přišel o rozum?"

A kdybychom se zeptali lídra křesťanské politické strany, proč v kritické chvíli nepodrželi svého koaličního partnera, bylo by nám řečeno asi toto: "Udělali jsme to proto, že nikdo z členů naší strany by neudělal nic tak špatného, co udělal náš koaliční partner." Z toho se dá odvodit, že členové křesťanských stran si o sobě myslí, že jsou lepší než jejich koaliční partneři. Ale jejich Mistr jim ukázal, že si o sobě nemyslí, že je lepší než kterýkoli člověk na této planetě a vyzval je k následování. Oni však svým jednáním ukazují, že v této věci svého Mistra následovat nehodlají. Lídr by možná obhajoval své jednání i tím, že musí respektovat názory a rozhodnutí, které k němu přicházejí z regionů. Na to by se dalo namítnout, že souhlasit se špatnými názory a rozhodnutími není nejlepší způsob řešení problémů.

Obecná morálka dovoluje, naskytne-li se příležitost, že politický rival udělá něco, co se dá pojmenovat jako prohřešek proti obecně uznávaným moráním zásadám, je přípustné nakydat na tohoto člověka hromadu hnoje a vychrlit na něho co nejvíce jedovatých slin.

Křesťanští politikové ukazují, že obecná morálka je jim bližší než morálka jejich Mistra, k jehož evangeliu se hlásí jen slovy, ale jejich činy svědčí o něčem jiném.