Rajského života si naši prapředkové moc neužili. Přesto mají dost důvodů vzpomínat na tuto dobu, jako na zlaté časy svého života. Až na ten zákaz – nejíst ovoce ze stromu poznání, neomezil je Stvořitel žádný­mi dalšími zákazy a příkazy. Nepadlo ani slovo o tom, že by ho měli za rajské zaopatření uctívat. Nenařídil jim postavit oltář, nevyžadoval, aby mu přinášeli oběti. I když o tom nebyla řeč, platilo – máš-li chuť něco dělat, dělej si to, kdy chceš. Evě nenařídil, jak se má chovat k Adamovi, stejně tak Adamovi k Evě. Nedával jim najevo, že on je pán a oni jeho poskokové. 0 trestu smrti sice byla řeč, ale nevím, jestli člo­věk nerozeznávající dobré a zlé, mohl mít ponětí o tom, je-li smrt pro něho dobrá nebo špatná. Nejsem si zcela jist, udělal-li Stvořitel dobře, když naše prapředky neupozornil na konkurenci, a nedal jim pár otcovských rad, jak mají reagovat na její nabídky.

Ale jinak to byla idyla. Vypadalo to téměř tak, jako když mezi Stvořitelem a jeho stvořením platí „já pán, ty pán“. Můj strýc, když za­slechl zmíněné lidové rčení, reagoval poněkud podrážděně, těmito slovy: „A kdo bude pást kozy, když jsme všichni páni?“. Na otázku, kdo v ráji pásl kozy, Bible bohužel neodpovídá.

Posuzováno podle toho, jakým oblečením zaopatřil Stvořitel naše prapředky v ráji, dalo by se soudit, že fandil nahotě. Tvrdí odpůrci na­hoty by možná namítli, že šlo o nahotu v rodině a ne na veřejnosti. Za­jímavé by bylo, jak by tito odpůrci nahoty odpověděli na otázku, zda dě­ti rodičů považují za veřejnost nebo za rodinu, a zda je nepohoršuje, když rodiče neskrývají svou nahotu před svými dětmi a děti před rodiči.

Zdá se, že nahota našich prapředků jejich stvořitele nepohoršovala. Člověk má oprávněné pochybnosti o tom, zda je to stejný Bůh, který v Bibli o pár stránek dále nařizuje člověku přísně skrývat svou nahotu a za odhalení „hanby člověka“, ukládá v některých případech dokonce trest smrti. V kraji, odkud pocházím, se traduje moudré lidové rčení: „Řit a čelo, jedno tělo“. Žádná část lidského těla by neměla jiné lidi pohoršovat. Odsuzování nahoty lidského těla není nic jiného než zdědě­ná hloupá tradice, kterou drtivá většina lidí bezmyšlenkovitě přijímá, jako dobrý mrav, a nahotu považuje za duševní úchylku.

Naši prapředkové si ani neuvědomovali, jak všestranně o ně Bůh v ráji pečuje. To nebylo jen plné zaopatření statky vezdejšími. Bůh je chránil též před pácháním hříchů tím, že do ráje spolu s nimi neubyto­val též jiné lidi. Tak např., kdyby Adam chtěl uspokojit své chlípné touhy smilněním, neměl možnost tento hřích spáchat, protože v ráji ne­bylo ženy, která by mohla této jeho potřebě posloužit. Nemohl ani požá­dat, manželky bližního svého, protože žádná manželka jeho bližního v ráji nebyla. Nemohl požádat ani vola bližního svého. Proti tomuto hříchu byl Bohem ohrazen ze dvou stran. Z jedné strany proto, že si nemusel prací opatřovat živobytí. Proto nepotřeboval vola k orání, k setí, ani k mlácení. Z druhé strany byl proti spáchání tohoto hříchu ohrazen tím, že v ráji nebylo člověka, který by vola vlastnil.