I když jsem pana faráře neseznámil s celým textem, mé knížky, k diskutovaným otázkám se vyjádřil takto:

„Promiňte bratře Kučero, ale způsob, jakým zacházíte s biblic­kým textem, je typickým příkladem nepoučené práce, která nebere ohled na to, co bylo v oboru uděláno dobře či špatně před Vámi. Nevadí mi v této chvíli Vaše odlišné vyznání víry, nýbrž nevěcný a nepřiměřený přístup k Písmu. Takovým způsobem se dá opravdu z bible dokázat leccos a ne jen z bible. Není v žádném případě nutné přenechat biblickou práci odborníkům, je však nutné seznámit se s dosavadním bádáním a nechat se poučit přinejmenším v základech. Nevím v jakém oboru jste odborník Vy, ale jistě uznáte, že ani ve Vašem oboru nelze bez jakéhokoli školení a bez odborných, znalostí docházet k převratným závěrům, které staví na hlavu vše, co dosud bylo uděláno.“

Pan farář neupírá laikům právo na vlastní výklad Bible. Vyžaduje však, aby se vykladači amatéři nechali poučit přinejmenším v základech od odborníků. Podle mého názoru by takové poučení obsahovalo zásadu, že amatérský výklad nesmí zpochybňovat obecně uznávaná dogmata hlásaná církví.

Kdyby se Kristus nechal poučit od kněží a funkcionářů církve nikdy by nemohl vyslovit tato slova:

• Já a Otec jsme jedno a vy jste moji bratři a sestry.
• Jdi a pověz mým bratřím, že vstupuji k Otci svému a k Otci vašemu.
• Dříve než se Abraham narodil, já jsem.
• Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci.
• Milujte i své nepřátele.
• Nesuďte, abyste nebyli souzeni.
• Nemohl by vyslovit, takový názor na svěcení soboty, který je zapsán v Bibli.
• Nemohl by říci to, co řekl o trestání cizoložníků.

Nemohu souhlasit s panem farářem, který tvrdí, že ve své knížce docházím k převratným závěrům, které staví na hlavu vše, co dosud bylo uděláno.

Nezpochybňuji nic z toho, co dobrého církev a její členové udělali pro své bližní a pro společnost. Vadí mně to, že učení církve dělá z boha pokrytce, který vede lidi k tomu, aby odpouštěli těm, kteří jim nedobrým jednáním nějak ublížili, a v rozporu s touto zásadou Bůh ukřižováním J. Krista za hříchy lidí ukazuje, že On odpouštět nedovede. Vyplývá to ze zákona, který Bůh ůdajně vydal a oznámil to lidem prostřednictvím Mojžíše.

Vydání zákona, kterým Bůh upravuje jednání lidí, je velice sporné a nikdo to nezpochybnil víc než J. kristus těmito slovy: "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon i Proroci" (Mat. 7/12). Podle těchto slov existuje jen takový zákon, který upravuje a hodnotí jednání lidí k sobě navzájem. Tento zákon zajišťuje spravedlnost v mezilidských vztazích. Člověk by to měl chápat asi tak, že je mu tím oznamováno, že jeho jednání s bližními má zrcadlový efekt, který mu v životě vrátí vše, co dobrého nebo špatného udělal pro své bližní. Podrobněji to Kristus vysvětluje slovy zapsanými u evangelisty Matouše v kapitole 25. od verše 31. do konce této kapitoly.

Neexistuje-li jiný zákon, který by mohl člověk nerespektovat, nemůže se též dopouštět hříchů proti Bohu, nemá být za co trestán a spasitel nemá koho zachraňovat před peklem.

Zákon, kterým operuje církev jsem neuvedl v trosky já, ale J. Kristus už před dvaceti stoletími. Při poslední večeři svým učedníkům sděluje, že jim dává nové přikázání (zákon), který jim nepřikazuje nic jiného, než aby se milovali navzájem.

Ve starém zákoně je při vyhlášení tohoto údajného Božího zákona (Desatero) současně údajně Bohem stanoven trest za porušování jednotlivých ustanovení tohoto zákona. Když Kristus oznamuje svým učedníkům, že jim dává nové přikázání (zákon), nic neříká o tom, že by za nedodržování tohoto nového přikázání hrozil lidem nějaký postih. Zákon, který za jeho porušování nestanoví žádný trest, není v pravém smyslu slova zákonem. Toto Kristovo nové přikázání je z tohoto důvodu možno posuzovat jen jako radu nebo doporučení.

Z tohoto lze odvodit, že od této chvíle člověk není podřízen žádnému zákonu, který by mohl porušovat, a za který by mu hrozil nějaký trest. Tato skutečnost zpochybňuje Kristovu roli spasitele, protože neporušuje-li člověk zákon, nemá spasitel koho zachraňovat.

Je však otázka, jak má být posuzován tzv. Boží zákon před tím, než Kristus vyhlásil nové přikázání. Domnívám se, že by nám mohla napovědět tato Kristova slova: "Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon i Proroci." Je-li v těchto slovech celý Zákon i Proroci, je to jen zákon upravující vztah lidí k sobě navzájem, a to jak jednotlivců, tak i lidských pospolitostí.

Kristus nedává lidem žádný návod jak mají jednat s Bohem. Žádný takový návod není potřebný, protože skutečný Bůh je láska a o Boží projevy lásky nemůže nikdo člověka připravit. Ani sám člověk nemůže i nejhorším jednáním s Bohem být Boží lásky zbaven, protože Bůh projevuje lásku člověku bezpodmínečně. Proto nemá důvod vydávat zákon, jehož porušování by mohlo člověka Boží lásky zbavit.

Je tedy možno říci, že Bůh nikdy nevydal zákon za jehož porušování by člověku hrozil trest věčného zatracení.

Z toho vyplývá, že k převratným závěrům nedocházím já v mojí knížce, ale Ježíš Kristus již před 20. stoletími, jenže jeho slova převratného významu byla překroucena a zasuta hlušinou slov zastírající pravý význam jeho evangelia.

Dnes, ve 21. století faráři vykládají Písmo Svaté tak, že není žádná pochybnost o tom, že Desatero Božích přikázání a Bohem nařízené tresty za jeho nedodržování byly skutečně nařízeny Bohem. Ale v Bibli je mnoho důkazů o tom, že nejen lidé, ale i představitelé církve, o Božích přikázáních a trestech za jejich nedodržování pochybovali. Už z doby Mojžíšovy máme zaznamenán případ, že byl přistižen člověk, který v sobotu (v den sváteční) sbíral v lese dříví. Lidé, kteří ho při tomto činu přistihli, ho přivedli k Mojžíšovi a žádali ho, aby rozhodl, má-li být tento člověk potrestán. To svědčí o tom, že pochybovali o tom, zda toto přikázání pochází od Boha, protože trest smrti za toto provinění se jim zdál příliš krutý a neadekvátní tomu, čemu se člověk dopustil. Kdyby o tom nepochybovali, byli by toho člověka rovnou zbavili života, protože v Bibli je napsáno, že tento trest údajně stanovil Bůh a oznámil to Mojžíšovi, který o tom provedl písemný záznam, který je uveden v Bibli.

Jako další důvod svědčící o pochybnosti Izraelců o tom, že přikázání o svěcení soboty je Boží zákon je možno uvést, že Kristus nebyl zbaven života za porušování tohoto přikázání, přestože Izraelci o tom věděli.

Z doby Kristovy máme v Bibli záznam o tom, že činitelé církve pochybovali o tom, je-li trest smrti adekvátní za to, když se člověk dopustí smilstva. Důkazem je ta část Nového Zákona, ve které je popisováno, jak k Ježíši Kristu přivedli ženu přistiženou při cizoložení a žádali ho, aby rozhodl, jak s touto ženou má být naloženo. Kdyby Kristus věřil, že trest za cizoložství stanovil Bůh, nemohl by rozhodnout jinak než tak, že tato žena má být zbavena života. Avšak Kristus byl pevně přesvědčen o tom, že toto není přikázání Boží, ale lidské, proto rozhodl tak, že žena nepřišla o život.

Zastánci věčné platnosti každého slova Písma Svatého mohou namítnout, že když Kristus ženě řekl "jdi a nehřeš více", potvrdil tím, že přikázání "nesesmilníš" je přikázání Boží. To by však nebyl správný výklad.

Když Kristus řekl ženě zmíněná slova, přizpůsobil se obecnému názoru na toto přikázání, ale chtěl jí tím říci hlavně toto: "To, co jsi udělala dnes, tě přivedlo do velkého maléru a mohlo to s tebou dopadnout moc špatně, proto to příště už nedělej, protože žádný člověk by ti nedovedl zachránit život, tak jak jsem to udělal dnes já."